Guatemala 2020

chickenbus Pacaya trh v Chichicastenangu Lago Atitlan Santiago Atitlan Tikal Tikal Central plaza Tikal pohled přes pyrymidy loď na Rio Dulce Rio Dulce z dronu Playa Blanca tuk tuky

Stoupáme pomalu, co noha nohu mine. Těžce oddychujeme. Tmu projasňují jen světla našich čelovek. Je velmi chladno a fouká silný vítr. Hlavně je ale tak nízká a hustá oblačnost, že je vidět jen na par kroků. Blížíme se k vrcholu sopky Pacaya, která je jedním z nejaktivnějších vulkánů ve Střední Americe. 

Ale pěkně popořádku:
Letecká přeprava Vídeň - Paříž - Atlanta - Guatemala City proběhla až nečekaně hladce (velkou část letu jsem prospal), a to včetně imigračních procesů v Atlantě a v Guatemale. V Atlantě se to obešlo bez jakéhokoli zdržení, všichni jsme samozřejmě měli už dopředu elektronicky vyřízenou ESTu. Guatemala tak daleko ještě není, zde bylo nutno po příletu vyplnit relativně jednoduchý formulář, na všechny záludné otázky odpovědět ne, a papír spolu s pasem odevzdat úředníkovi. Rychlý proces, žádné fronty. 
V letištní hale jsme se tak ocitli už před devátou večerní místního casu (-7 hodin oproti SEČ), tedy o více než půl hodiny dříve, než jsme měli domluvenou dopravu do hotýlku. Po nějakých 20 minutách se objevuje sympaťák s cedulí Dalibor a pak jde vše ráz naráz. Bereme bágly, nasedáme do dodávky a tradá do hotelu v Antigua Guatemala. Cesta trvá cca hodinu. Usínáme a probouzí nás kodrcání po hrbolaté dlažbě. Jsme na místě. 
Hotel není žádné hogo-fogo, ale postele jsou pohodlné a sprcha teplá. Odkládáme bágly a hned jdeme na večeři. Hned za rohem nacházíme stylový podnik, kde si dáváme kuřecí křidýlka, quesadillu s krevetama a pivo. V podniku hraje autentická muzika, ale nás přemáhá únava a jdeme spát. Přecijen jsme na cestě z ČB nějakých 30 hodin a doma je už 6 ráno...

Pátek 17.1.2020 
Vstáváme a ze střechy hotelu se rozhlížíme po okolí. Z tohoto nadhledu město nevypadá moc vábně, ale bylo by chybou dělat předčasné závěry. Vyrážíme do ulic a objevujeme malebnost místa. Historické budovy, stylové podniky a mnoho sakrálních ruin. Ne nadarmo si Antigua v sedmdesátých letech minulého století vysloužila ochranu UNESCO. Za zmínku stojí zejména dvorky domů - patia plná zeleně. V jednom takovém, přímo na náměstí si dáváme snídani. Míchaná vajíčka, rozmašírované fazole, chleba, placky, máslo, marmeláda a nějaká pálivá pačmáda, káva, čaj. Chutné a dostatečné. 
Pokračujeme v prohlídce města: park, nová katedrála, ruiny staré katedrály, stará, ale stále funkční nemocnice (tady bych teda skončit nechtěl), prádelna, tržnice, kostely...Po kafi ve stylově kavárně se vracíme do hotelu, pakujeme bágly pro výstup na sopku Pacaya, zbytek věcí necháváme v hotelu a jdeme do pár bloků vzdálené agentury OX, u které jsme si objednali zmíněny vystup. Sympaťandy nás nechají si tu odložit bágly, poradí nám opravdu dobrou restauraci nedaleko u nemocnice a my se jdeme najíst. Restauraci vévodí obří gril na kuřata a podává se zde grilované kuře s bramborem, salátem a podivným bíle zakaleným nápojem, který chutná po kokosu. Taky s plackama, chcete-li (ty se matlaj a pečou hned ve vchodu). Celkem zážitek hodný doporučení.
Po návratu do OX se nás ujímá sympatický průvodce Greg, Američan ze Seattlu. Fasujeme spacáky, karimatky, stany, jídlo a vodu. Původně lehounké batohy značně ztěžknou. Nasedáme do fungl nové dodávky a jedeme hodinu a půl až pod kopec. Batohy na záda a šlapem vzhůru. Kromě Grega (a několika psů, kteří se k nám dole ve vesnici přidali) jde s námi jeden starší domorodec, prý majitel placu na táboření. A taky dva mladí Holanďani z Leidenu, kluk s ne moc hezkou holkou. Holka si nese malý osobní batůžek, kluk rve obrovský bágl s věcmi pro oba dva a vůbec netuší, že si vyšlapává cestu svého celoživotního údělu :-) Začátek výstupu je fakt náročný (ne technicky, ale stezka je strmá a batohy těžké, naštěstí jdeme většinu casu ve stínu), takže funíme jako parní lokomotiva. Ve druhé části už to jde snáz, ale jsme rádi, když dorazíme na tábořiště a můžeme shodit batohy ze zad. Stavíme stany, jídlo odkládáme na střechu přístřešku a během chvilky jsme připraveni k dalšímu výstupu, teď už jen nalehko, bez těžkých báglů. Cílem je samotný vrchol sopky. Je nádherné počasí, prakticky bez mráčku, západ slunce z vrcholku bude úžasný. 
Postupně stoupáme výš a výš (potřebujeme nastoupat ještě asi 500 výškových metrů), výstup je namáhavý a lávová suť nám ujíždí pod nohama - uděláme 2 kroky nahoru, ale sjedeme zase o jeden dolů... Hlavně ale sílí vítr, který s sebou následně bohužel pod vrcholem přinese i mraky. Na vrchol dorážíme v mlze, dechberoucí podívaná se bohužel nekoná. Mezi rychle postupujícími mraky se sem tam udělá mezera a my můžeme vidět vlastni erupce z blízkého jícnu sopky - vždy ale jen na pár vteřin. To, co jsme viděli před mnoha lety na Stromboli, se tentokrát nekonalo. Dává se do nás zima, a i když se zahříváme naší slivovičkou a brandy od Grega, tak po půl hodině to vzdáváme. V totální tmě, mlze a krutém větru se tedy dáváme na sestup. Cesta nahoru byla náročná pro plíce a srdce, dolu dostávají zabrat kolena a musíme dávat hodně bacha. Tam, kde se pole “sune” a šlo se nám nahoru blbě, tak tentokrát sklouzáváme jako po sněhu. Filip a Jirka hodí tlamu, ale všechno dobře dopadne... Asi v polovině svahu odbočujeme doleva na čerstvý lávový splaz, jehož povrch je tvrdý a hrubý jako šmirglpapír. Jdeme asi 10 minut a začíná se oteplovat. Ne ze vzduchu jako takového, ale z nitra země. Z některých fumarol vychází vzduch velmi horký. Greg nás zastavuje a ukazuje díry v lávě, ve kterých dole - nějaké dva metry pod povrchem - láva stále ještě červeně žhne. Brána do pekla... Je nám po dlouhé době teplo. Greg společně s místňákem nám na tom upečou maršmelouny a jdeme do tábora. Láva je v těchto místech neuvěřitelně ostrá a obdivujeme psy, kteří s námi celou dobu jdou (vlastně běží). Tady bych spadnout nechtěl. Konstatujeme, že cestu lávou bychom bez průvodce našli jen těžko. S průvodcem to však jde hladce (po celou dobu šel vždy jako první Greg a jako poslední ten místní průvodce - byli opravdu velmi zodpovědní) a ve tři čtvrti na osm vcházíme do tábora. Greg nám vaří večeři (těstoviny s omáčkou a co nesníme dá psům, kteří nás pak celou noc hlídají), nabídne víno, ohřeje svařák, Jirka vytáhne slivovici, Holanďan rum, kecáme, smějeme se. Spát jdeme před desátou, vždyť ve čtyři ráno vyrážíme opět nahoru na východ slunce. 

Sobota 18.1.2020 
Většina z nás se v noci budí a nespí úplně dobře. Půjčené spacáky ale nebyly špatné a zima mi nebyla. V noci jdu čurat a venku stále fičí vítr a je mlha jak mlíko. Odhaduji, že se ráno nikam nepoleze. Odhaduji správně, Greg nás ve čtyři nebudí. 
Svítá. Hádám, že sbalíme stany a pošlapeme dolů. Hádám správně. Vylezeme ze spacáků, Greg udělá snídani, uvaří čaj a kafe. Hrozně sympatickej kluk. Říká že by chtěl pres vánoce s přítelkyni do Prahy (dole si pak měníme kontakty). Balíme si stany, nacpeme věci do batohů a odcházíme dolů. Každých 100 výškových metrů se zlepšuje počasí - je tepleji a začíná vykukovat slunce a jsou vidět nádherné okolní sopky (Aqua, Fuego a Acatenango), které jsou téměř 4.000 m vysoké. Taky začínáme potkávat první turisty, jejichž počet postupně narůstá. Zatímco v noci jsme byli nahoře téměř sami (kromě naší skupiny jsme viděli jen 1 stan asi 20 minut od nás), tak teď to během dne bude asi trochu Václavák... Sejdeme do vesnice, rozloučíme se s místním průvodcem, dáme mu nějaké spropitné, nacpeme se do minivanu a vracíme se do Antigui. Po cestě krásně vidíme všechny sopky, jen “naše” Pacaya má vrchol stále zahalen v mracích....

V Antigui jdeme opět na stejný hotel, ubytujeme se, dáme oběd, zkultivujeme se a jdeme dokončit prohlídku města. Kromě dalších kostelů navštívíme i trh a hlavně vylezeme na vyhlídku Cerro de la Cruz, ze které je nádherný výhled na město. Večeříme na stejném místě, kde jsme předešlý den obědvali a jdeme do hajan. Je sice teprve 9 večer, ale únava z předchozího dne je silnější a taky jsme se asi ještě stále úplně nesrovnali s časovým posunem. 

Neděle 19.1.2020
Budím se ještě před budíkem, který jsme nastavili na 5:30. Posnídáme a čekáme na mikrobus, který jsme si objednali přes hotel a který nás odveze do asi 3 hodiny vzdáleného Chichicastenanga. Měl přijet v 7, dorazil o půl osmé, ale jsme ve Střední Americe, tak nemůžeme čekat přesnost švýcarských drah... Nasedáme do busu a cca v pocču 20 lidi odjíždíme vstříc dalšímu dobrodružství. Ještě než opustíme město, řidič zastavuje u malého pneuservisu a chvíli o něčem diskutuje s mechanikem. Pak se k nim přidává klučina s klíčem na kola a dlouhou trubkou, který se snaží utáhnout šrouby na předním kole. Není to nic, co by budilo bůhvíjakou důvěru v najatý stroj. Vyrážíme na více než dvouhodinovou cestu, při které přejíždíme horské sedlo ve výšce bezmála 2.500 m, zahalené v mracích, ze kterých vypadává drobný déšť. Ty batohy na střeše budou vypadat…

Chichicastenango je malé město v horách, do kterého se sjíždí dlouhými serpentýnami. Konečně jsme zde. Je čtvrt na jedenáct a máme rozchod do třičtvrtě na dvě, kdy budeme pokračovat jiným busem k jezeru Atitlán. Všechny batohy nicméně necháváme v tomto prvním autobuse a vyrážíme na místní trh, nejbarevnější trh Střední Ameriky, možná dokonce světa... Záhy zjišťujeme, že to tak asi doopravdy bude, neb záplava ručně tkaných pestrobarevných látek a výrobků z nich v bezpočtu stánků je enormní. To vše se mísí s další nabídkou výrobků každodenní potřeby, jako jsou boty, tašky, domácí potřeby, železářské zboží, maso, zelenina a ostatní potraviny, to vše je prosyceno vůněmi čerstvých pokrmů připravovaných přímo zde na ulici. Dlužno dodat, že tento trh není žádné divadlo pro turisty (i když nás tu samozřejmě bylo mnoho), ale že se jedná o opravdový, autentický způsob obchodování, střet nabídky a poptávky ve své nejautentičtější podobě; v podobě, kterou rozvinutá západní společnost už dokázala zcela vymýtit. Tento neopakovatelný zážitek se nám podaří ještě dále umocnit ve chvíli, kdy se davem prodereme ke kostelu, kde probíhá nějaká církevní slavnost. Dav lidí sem právě přináší několik soch světců v životní velikosti, každá socha má svá vlastní nosítka, která rve vždy minimálně šest statných mužů. Procesí vchází po schodech do kostela, kde následně probíhá svěcení, žehnání a všechny možné další věci, kterým běžný Středoevropan nemůže porozumět. Trh mezitím dále pulzuje čilým obchodním ruchem.

Prodíráme se hustým davem, až se konečně poblíž márnice dostaneme na okraj trhu, odkud už vidíme místní, ve všech průvodcích zmiňovaný hřbitov. Pestrobarevné hrobky skutečně stojí za shlédnutí. Vedle hřbitova, v prodejně, která se jmenuje Krám posledního sbohem (TIENDA EL ULTIMO ADIOS) si kupujeme vodu a vracíme se na trh. Najdeme dobrou hospodu Restaurante La Villa de Don Tomás, kde si dáme překvapivě chutný oběd a upalujeme k autobusu. 

Na místě srazu není ani náš autobus, ani jeho řidič, a co je nejhorší - ani naše bágly. Nějaký Guatemalec nás chlácholí, že o nás ví, že tady je náš nový bus a že pro naše bágly, které jsou prý čtyři bloky odsud, si hned dojedeme. Zdráháme se tomu uvěřit a trochu to hrotíme. Po nějaké době se na scéně ale objevuje původní řidič a nakonec všichni společně nasedáme do nového busu a jedeme tak deset bloků daleko, kde stojí náš původní autobus před nějakým servisem a někdo u něj na předním kole něco řeže rozbruskou. Letmým pohledem zjišťujeme, že už uřezal dva z pěti šroubů kola. Zaplať pámbů, že jedeme jiným busem. Bágly jsou zde, hážeme je na střechu a tradá k jezeru Atitlan. 

Cesta opět klikatá, nejdříve dlouho do kopce, pak dlouho z kopce, celkové převýšení je větší než 1000 m. Brzdy smrdí, ale výhledy na jezero jsou úchvatné. Řidič nás vyhazuje v centru města Panajachel, jdeme natěžko pěšky cca 1,5 km na hotel. Hážeme bágly na pokoje a vyrážíme do centra. Podobně jako v Antigui je zde mnoho prodejců všeho možného, zejména barevného. Zatímco trh v Chichicastenangu byl primárně pro místní, tak tady je to naopak - jako kupující zde převažují turisté. Koukneme na západ slunce, polkneme rybu k večeři a jdeme zpět na hotel. 

Pondělí 20.1.2020

Předchozího večera jsme se domluvili, ze vyrazíme v 7 ráno nalehko na autobusák, což kupodivu všichni dodržíme. Ihned po příchodu na nádraží sedáme do chcickenbusu a vyrážíme na vyhlídku nad město, abychom si jezero vyfotili z trochu jine perspektivy. Pro objasnění musím napsat, ze chickenbus je symbol Guatemaly a nejtypičtější místní dopravní prostředek. Jedná se o bývalé americké školní autobusy, které už v USA dosloužily, ale byly převezeny sem a tady chytly druhý dech... Většina z nich je pestrobarevně nalakována a má doplňky, za které by se nemusel stydět leckterý tuningář... Oproti turistickým autobusům jsou pomalejší, protože zastavuji na každém rohu (resp. všude, kde si na ne někdo mávne, což může být kdekoliv), ale jízdenky jsou za zlomek ceny. Téměř vždy jsou narvané k prasknutí a na lavici původně určené pro 2 americké děti teď sedí 3 dospěli. I náš bus se záhy naplní k prasknutí a my namísto na nejbližší vyhlídce vysedáme až v následující vesnici Sololá... Za par vteřin ale jede bus opačným směrem a tentokrát se nám již podaří vystoupit na vyhlídce Mirador San Jorge, ze které je opravdu parádní výhled na jezero. Když se jej nabažíme, tak chytneme další chickenbus a vracíme se do Panajachelu. Dáváme si snídani a vyměníme si v bance další dolary za místní měnu (pokaždé je to docela administrativní zážitek, kterému si už člověk u nás odvykl a který tu zabere alespoň 20 minut...). Jdeme se kouknout k přístavu a zjišťujeme moznosti přejezdu lodí na druhou stranu jezera. Nějaký chlapík nám nabídne, že by nás převezl svou lodi. Cena není úplně mimo mísu, a tak po chvíli souhlasíme s tím, že si dojdeme do hotelu pro věci, sbalíme se a za necelé 2 hodiny dorazíme zpět do přístavu. 

Na hotelu dopijeme Jagermeister z Česka, sbalíme si bágly, vezme si 2 tuk-tuky a tradá do přístavu (pozn. k tuk-tukům - jedná se o nejjednodušší a nejlevnější způsob dopravy na krátké vzdálenosti; obvykle jsme kdekoliv v rámci nějakého města nebo mezi 2 vesnicemi platili 15Q, tedy cca 45 Kč za 3 lidi a 3 bágly v tuk-tuku). V přístavu se potkáváme s naším kapitánem, hážeme bágly do lodě a jedeme na druhou stranu jezera, do města San Pedro la Laguna. Je nádherné počasí, vlny snesitelné a je to fakt paráda. Asi ve dvou třetinách cesty nám zastavuje ve vesničce San Marcos, ve které se pohybovali docela zajímaví týpci - víly, co si potřebovaly srovnat čakry a jejichž denní naplní bylo cvičení jógy, pak vegani s nepřítomnými výrazy v očích a vůbec taková zvláštní individua. Kdo neměl potetovanou alespoň půlku těla, tak tam nezapadl - tak jsme tam radši vypili jen jedno pivo a zase sedli do lodě a pokračovali dal. Vlny trochu nabraly na síle, ale furt to bylo OK a náš kapitán jel tak, abychom nebyli úplně mokří...

Dorážíme do San Pedro, vyskakujeme ze člunu, bereme 2 tuk-tuky a jedeme na hotel s nádherným výhledem na jezero. A taky starým poloslepým majitelem, který neumí ani slovo anglicky, ale nakonec ty pokoje nějak dáváme dohromady a už jsme nastěhováni. Jdeme do centra a nakonec se po rozmluvě s nějakými cizinci rozhodujeme zajet do vedlejší vesnice San Juan a kouknout se na zpracování kafe. Bereme zase 2 tuk-tuky a vyrazíme. V San Juanu pak odchytneme chlapíka, co nás vezme na místo, kam sběrači donáší kávová zrna z okolních kopců a kde se pak dále zpracovává - třídí, fermentuje, suší a dělí podle kvality. Skvělý. Aby toho nebylo málo, tak nás vezme ještě ke tkadlenám, které vyrábí ručně tkané textilie. Další pecka. Z dneška si odnášíme super zážitky. V San Juanu bychom se rádi navečeřeli, ale v podvečerních hodinách tu chcípl pes, tak raději bereme (pokolikaté už dneska?) tuk-tuk a vracíme se do “našeho” San Pedra. Tady to žije úplně jinak, dáváme si k večeři kuřata a piva a před spaním si ještě kupujeme na příští dny flašku místního rumu Botran, který ale pochopitelně na místě ochutnáváme. A protože cesta na hotel trvala víc než pár minut, tak jsme se po cestě zastavili ještě na další pivko v jedné stylové hospůdce. Povedený den!

Útery 21.1.2020

Náš výhled na jezero je tak úžasný, ze se ještě předchozího večera rozhodneme vstát na východ slunce a udělat par fotek, což taky zrealizujeme. Díky tomu jsme schopni opustit hotel velmi časně, sejit do centra, tady si koupit ke snídani čerstvé buchty (1 buchta za 1Q, tedy 3 Kč) a pak se přesunout do přístavu, odkud nám shodou okolností za pár minut odjíždí loď do sousedního Santiaga Atitlán, z něhož se chceme přesunout busem do hlavního města. Loď je asi pro nějakých 20 lidí a je úplně plná. Tentokrát jsou poměrně slušné vlny a s lodí to hází víc, než je suchozemci příjemné. Všichni udržíme snídani v žaludku, ale jsme rádi, když po skoro hodině konečně dorazíme do přístavu v Santiagu (měla to být cesta na 20 minut). Trochu újmy pojaly jen naše batohy a jsou mokré, částečně i uvnitř. Jdeme do města, které je největším u Lago Atitlán. S pomocí místních najdeme sochu bůžka Maximona, který symbolizuje směsici křesťanství a animismu, které zde panuje. Oběd a pak hledáme chickenbus do hlavního města, což se nám před třetí odpolední podaří. Autobus je neuvěřitelně nacpaný a trochu odporuje fyzikálnímu zákonu o nestlačitelnosti hmoty. Pokaždé se do něj vejde ještě někdo další... Jede sice až do Guatemala City, ale staví všude. Osazenstvo je různorodé - matky s malinkými dětmi, školáci, dospělí. Téměř všichni jsou v teto části Guatemaly velmi pestře a barevně oblečení, moc se mi to líbí. Jediní cizinci jsme byli pochopitelně my. 

Autobus jel 4 hodiny, s tím jsme tak nějak počítali. S čím jsme ale nepočítali, že bude po cestě lejt jako prase, přičemž jsme měli batohy na střeše (a tudíž nám znovu a ještě více zvlhly věci, jak jsme následně zjistili). Hlavně jsme ale nepočítali, že řidič neudělá jedinou zastávku na čurání, tak jsme mohli mít mokré i to co jsme měli zrovna na sobě... Když jsme po těch 4 hodinách (a vypitých pivech k obědu) dorazili do hlavního města, tak jsme okamžitě obsadili místní parčík. Všichni ale přežili. Pomocník řidiče autobusu nám ještě po cestě telefonicky zajistil taxík pro nás všech 6, tak to bylo super. Bylo po sedmé večerní a v 9 nám odjížděl noční autobus na sever. Šlo jen o to přejet z autobusového nádraží (z kraje hlavního města) do centra, odkud odjížděl náš následující noční bus. První taxík byl fajn, Hyundai i20, ale nemohli jsme se nějak dočkat toho druhého. Až po par minutách (kdy už taxikář naložil rovnou na střechu naše 4 bágly a přivazoval je jen takovým sinějším provázkem) jsme pochopili (a taxíkář nám znovu vysvětlil), že žádný další taxík už nebude. Zbylé 2 bágly se do kufru toho malého auta ještě nějak vešly, ale stále zbývalo naložit ještě 6 chlapů plus řidiče. Nevěřil bych, že to to auto pojme. Pravda - vzadu 4 lidi, Filip na sedadle spolujezdce (resp. na jeho části) a já mezi nim a řidičem s tím, že jsem se musel nadzvednout pokaždé, když řidič potřeboval přeřadit (což bylo vzhledem k provozu ve městě skoro furt). Ale všechno dobře dopadlo a levně a v pořádku jsme dorazili na autobusák v centru. Mám rád tyhle okamžiky, kdy se ukáže, že nic není nemožné. Ve směrnicemi nabité Evropě už by tohle možné nebylo…

Jestli jsme až doposud konstatovali, že na nás celá země a její lidé působili velmi příjemně, tak tady už to úplně neplatilo - pohybovala se tady různá individua a my byli rádi, ze odsud mizíme. V 9 večer nám odjíždí luxusní čtyřnápravový klimatizovaný autobus s částečně sklopitelnými sedadly, ve kterém máme strávit dnešní noc. Vyjíždíme přesně na čas a nebýt toho, že bylo ukrutně překlimatizováno, tak to nemělo chybu. 

Středa 22.1.2020

V 5:30 ráno dorážíme do města Santa Elena na severu země. Na autobusáku se okolo nás po příjezdu motá několik naháněčů, kteří nám tvrdí, že nás zdarma svezou do Floresu, našeho faktického dnešního cíle, který je vzdálen cca 1,5km. Nevěříme jim a jdeme tu vzdálenost pěšky. Pomalou svítá. Před šestou se celkem jednoduše dostáváme na Hostel Los Amigos, který máme rezervovaný. Kupodivu nás hned v 6 ráno ubytují, takže si můžeme rozložit mokré věci z batohů, které nám zmokly při odpolední cestě chickenbusem. Snídaně a v osm už jedeme dalším busíkem do Tikalu, centra mayské kultury. 

Tikal byl objeven v roce 1849, což musel být v té době krajně dobrodružný a nebezpečný podnik, uvážíme-li, že v té době byl široko daleko kolem dokola neprostupný prales s pár izolovanými mayskými vesnicemi. Tikal byl dokonce až do roku 1950 přístupný pouze na koni, nevedla sem žádná silnice. Turistická atrakce (lákající davy turistů a vydělávající Guatemale nemálo peněz) je to až v posledních letech. Monumentální pyramidy a chrámy nesměle se tyčící nad okolní prales jsou naprosto fascinující a současné jsou mementem pro dnešní svět. Poslední z chrámů byl totiž dostavěn cca 30 let před zánikem mayské civilizace, ke kterému došlo začátkem desátého století našeho letopočtu vyčerpáním přírodních zdrojů a změnou klimatu. Tehdy přestalo pršet, plodiny uschly a lidi zemřeli hlady, pozabíjeli se navzájem, anebo se rozprchli. Tenkrát ještě bylo kam. Další zkušenost, kterou si odsud odvážíme je ta, že příroda si všechno, o co se člověk přestane starat, bere velmi rychle zpět. Zde v tropech to platí dvojnásob.

Ve tři hodiny odjíždíme zpět do Floresu a zde konečně nacházíme bankomat, který - světe div se - bere české platební karty (nedivte se, až doteď jsme zde v Guatemale žádný takový nepotkali), doplňujeme zoufale se krátící hotovost a jdeme na brzkou obědovečeři do restaurace Capitan Tortura na západním pobřeží ostrova. Dobré, cenově přijatelné jídlo a západ slunce - tak nějak vypadá pohoda…

Po setmění se vydáváme zpět do hostelu a ignorujeme na břehu stojící holandskou nymfomanku (někteří z nás i opakovaně). Před zabočením do ulice, ve které je náš hostel, si všimneme nějakého rozruchu na prostranství před kostelem. Přimotali jsme se k nějaké místní fiestě a jakýsi mexický taneční soubor zde předvádí lidové tance. Krásné kroje a skvělá podívaná. Zejména tanec s mačetami a mexické provedení polky nás přivádí v úžas. Mexičani skončí a my se vracíme na základnu. Los Amigos, jako mládežnický hostel, je naprosto skvělé a unikátní místo, které jsme si zamilovali. Celý podnik má naprosto magické genius loci, slovy těžko popsatelné. Ať je to stylová restaurace v patiu hostelu, night lounge (kam se všichni, kterým se nechce spát, uchýlí po desáté hodině večerní, aby nerušili ostatní), velmi pohodlné postele, či králík volně hopkající po podlaze mezi hosty... Je to prostě místo, které by bylo škoda minout. Jsme rádi, že jsme ho tedy neminuli, dáváme si pár míchaných nápojů (v rámci celodenní happy hour jsou totiž po dvou za poloviční cenu), vynecháváme night lounge a jdeme do hajan. Brzo ráno nás totiž čeká další čtyřhodinový přesun chickenbusem.

Čtvrtek 23.1.2020 

Před šestou vstáváme, balíme se, jdeme na snídani a litujeme, že jsme v tomhle úžasném hotýlku strávili jen jednu noc. Ale musíme se přesunout dál - chceme se ještě mrknout na džungli v oblasti Rio Dulce a pak na skok ke Karibiku... 

Vylezeme z hotelu, chytneme jako obvykle 2 tuk tuky a necháme se odvézt na autobusák do sousední Santa Eleny, odkud bychom chtěli chytit chickenbus na jihovýchod do Rio Dulce. Na nádraží nám furt naháněči nabízí cesty turistickými busy, což se nám ale moc nechce. Když konečně na jeden chickenbus narazíme, tak zjistíme, že odjíždí až za 2 a půl hodiny a jeho cena je jen nepatrné nižší než turistického busu, který odjíždí za chvíli. Je rozhodnuto, sedáme do asi dvacetimístného busíku, který našim nástupem v podstatě zaplníme a můžeme vyrazit. Po cestě jedeme chvíli bezprostředně kolem hranice s Belize, které si ale necháme někdy na příště... Po necelých 4 hodinách cesty dorazíme do města Rio Dulce, které leží na stejnojmenné řece. Odtud se hodláme vydat do míst, kam již žádná silnice nevede - jediná doprava je zde po vodě. Seženeme osmimístnou loď, která nás a jednoho staršího Francouze následně odváží dál po proudu Rio Dulce. Jedeme kolem pevnosti San Felipe, která byla postavena na obranu proti pirátům     a docela slušně to valíme směrem na východ do džungle. Po cestě jedeme kolem mnoha mangrove s neuvěřitelným množstvím hnízdících ptáků. Řeka se rozšiřuje     a stává se z ní velké jezero o šířce cca 15 km, kde vlny trochu nabývají na sile (ale do vln, které jsme zažili na Lago Atitlán, to má naštěstí hodně daleko). Po cestě nám kapitán zastaví na místě, kde mají i studené pivo a pak pokračujeme dál, až po necelých 2 hodinách plavby dorazíme k ústí, u kterého leží město Livingston. Přímo před námi se rozprostírá Karibik. Máme tu hodinu času, než bude loď i s námi pokračovat dál, tak se jdeme narychlo mrknout do města. Tady je to úplně jiné, než co jsme doposud viděli... I lidé se tu mávnutím proutku změnili; zde v Livingstonu žijí především černoši - potomci otroků, kteří sem byli v 17.stoleti odvlečeni z Afriky. I ta muzika se změnila, je tu víc reggae - fakt neuvěřitelná změna oproti zbytku Guatemaly... Do Livingstonu dodnes nevede žádná silnice, lze se sem dostat jen a pouze lodi - buď po řece Rio Dulce (jako dnes my) nebo po moři z nedalekého Puerto Barrios, popř. po moři z Punta Gorda z Belize. Žádná jiná možnost není - ani po silnici, ani letecky... Dame si ve městě jedno pivo a vracíme se zpět k lodi. Sedáme a odplouváme zase zpět proti proudu Rio Dulce, ale jen nějakých 15 minut a pote odbočujeme do jednoho bočního přítoku, do Rio Tatín. Za chvilku přirazíme u mola a jsme na místě - naším domovem bude Finca Tatín, což je několik chatek roztroušených v džungli nedaleko řeky. Chtěli jsme zde zůstat jen 1 noc, ale místo má naprosto neuvěřitelnou atmosféru a netrvá dlouho a rozhodneme se zůstat zde 2 noci (když se ptáme, zda bychom mohli zůstat ještě i další noc, tak zní odpověď, že klidně celý další měsíc...). Všude visi hamaky a sedací houpačky na provazech a jsou tu skvělí lidi, co to tu provozují. Jedná se o místní rodinu a 3 kluky z Německa, co jim pomáhají a organizují plno věcí. Vládne tu taková free atmosféra a čas tu nějak nehraje roli... na naši otázku, kdy se podávají snídaně, dostáváme odpověď, že od 7 ráno do 3 odpoledne... Je nás tu poměrně málo a naším příjezdem se počet hostů víceméně zdvojnásobil. Večeře je vegetariánská, ale skvělá! Je jednotné menu, máme dýňovou polévku a pak si bereme ze společných misek druhý chod - máme nějakou placku, dušenou zeleninu, fazole, nasekanou petržel s olivovým olejem. Je to tu hrozně příjemné. Jsou tu 2 starší Italky (jako fakt ještě o dooost starší než my), pak rodina z Rakouska, která v Guatemale už několik let žije a pak už jen my. Jo a ještě 3 psi a jeden neuvěřitelně krotký tukan. Hrozne se nám tu líbí, ale není to samozřejmě ubytování pro každého. Máme desetilůžkovou chatku (5 paland), kde jsou namísto oken jen moskytiéry a na teplou sprchu musíte zapomenout, teče jen vlažná. Ale má to tu fakt neuvěřitelné kouzlo. Navíc je tu míň komárů, než jsme se obávali, zatím v tomto směru dobrý. Po večeři se ještě chvíli houpeme v hamakách a jdeme spát. 

Pátek 24.1.2020 

Dnes si poprvé konečně trochu pospíme. Doposud jsme vstávali nejpozději před půl sedmou (někdy ale o dost dříve), dneska jsme to natáhli až skoro do devíti. Dáváme tradiční guatemalskou snídani - vajíčka, fazole, ovoce. Místní nám tu nabízí dvou- až tříhodinový pěší výlet do Tygři jeskyně s místním průvodcem za 50Q s tím, že veškerý výtěžek jde na místní komunitu. Jdeme do toho a jedna z Italek též. A stoji to za to! Není to až tak o jeskyni jako takové, jako spíš o cestě. Ta je fakt parádní. Drtivou většinu cesty jdeme ve stínu, všude kole nás tropická flóra. Ve vlastní jeskyni je možné se vykoupat (skokem z několikametrové výšky do laguny, kam není téměř vůbec vidět), což však nikdo z nás nevyužije a koupe se jen místńák. Cestou zpět jdeme jinudy a navštěvujeme místní komunitní školu, která je zde provozována pro děti ze širokého dalekého okolí. Pozdraví nás všechny, které potkáme. Vracíme se zpět na Fincu Tatin, dáváme lehký oběd v podobě salátu a odpočíváme. Po třetí odpolední si půjčujeme 3 dvoukanoe a jeden singlkajak a s naší starou známou italskou penzistkou vyrážíme na další prozkoumávání džungle - tentokrát z vody. Naprostá pecka! My všichni v modrobílých pruhovaných trikách, Filip děla Italce gondoliéra a přestože ona umí anglicky jenom velmi málo, tak je hrozně v pohodě. Tenhle dvouhodinový lodní výletek po řece Rio Tatín byl krásnou třešničkou na dortu zážitků dnešního dne. Během pozdního odpoledne a večera pak dorazí tak 10 nových tváři, vesměs mladé páry z Evropy. Večere, pivo a Cuba Libre uzavírají náš pobyt v těchto místech. Zítra ráno se přesouváme ke Karibiku a náš pobyt se pomalinku chýlí ke konci... 

Sobota 25.1.2020 

Začátkem noci se spustí děsný liják. Myslím si, že během hodiny či dvou skončí, ale leje až do rána. Možná méně intenzivně, ale leje furt. Ráno se domníváme, že budeme muset změnit plány, ale po deváté se vyčasí, přestane pršet a my přecijen sedáme do lodi (jen pro nás šest) a vyrážíme zase do Livingstonu, který jsme před 2 dny letmo navštívili. Po cestě dokonce občas probleskuje slunce... V Livingstonu necháváme naše bágly na hotelu a za 10 minut vyrážíme stejnou lodí na asi půlhodinovou plavbu podél pobřeží na Playa Blanca, což je pěkná privátní pláž v rozumné vzdálenosti od Livingstonu. Voda není úplně dokonalá a existuje bezpočet hezčích míst v Karibiku, ale je to asi to nejlepší, co se v Guatemale da najít. Hezčí pláže jsou v Mexiku a především v Belize, ale na to již pochopitelně nemáme čas. Vykoupeme se, dáme si kokos s karibským rumem a po nějakých 2 hodinách usoudíme, že válení už bylo dost a necháme se odvézt zase zpět do Livingstonu. Ačkoliv nás varovali, ze zejména odpoledne se můžou objevit větší vlny, tak se nic takového nekonalo a fičíme to zpátky co to jde... Necháváme všechny zbylé věci na hotýlku a jdeme do města na velmi pozdní oběd - jsme u moře, tak někdo si dá rybu, někdo krevety... Pak jen tak bloudíme městem a někde si dáme kafe, někde nachos či quesadilu (místní placky s masem a omáčkou) a hlavně zjišťujeme zítřejší odjezd lodi do Puerto Barrios, které již leží opět na silniční síti a odkud jsme schopni se dostat zítra večer do hlavního města. Ideální loď nám jede v 6:30 ráno, tak musíme nejpozději v 5:30 vstávat. Na hotýlku zjistíme, že mají v nabídce i humra, tak si jednoho pro všechny jen tak na chuť objednáme. Má asi kilo a chutná výtečně. Užíváme si příjemný večer - asi první, kdy nám až do pozdního večera stačí triko a kraťasy. Zítra nás čeká přeplout do Puerto Barrios a pak dlouhá, dlouhá cesta zpět do hlavního města, odkud v pondělí odlétáme zpět...

Neděle 26.1.2020

Vstáváme před půl šestou ráno, rychle zabalíme a odcházíme do asi 10 minut vzdáleného přístavu. Nad Karibikem začíná svítat a nebe nad obzorem hraje neskutečným barvami... Kupujeme lístky na loď a vzhledem k tomu, že je překvapivě malá a má jen 20 míst, tak to bylo o fous - kdo přišel po nás, musel čekat přes hodinu na další. Odplouváme naprosto přesně, v 6:30, slunce se vyhouplo nad obzor a my si to svištíme do Puerto Barrios. Moře je naprosto klidné, kolem nás létají ptáci a nízké slunce osvětluje blízké pobřeží... Za půl hodiny dorazíme do Puerto Barrios, odkud nám po chvíli odjíždí velký a pohodlný autobus do Guatemala City. Cca 6 hodin cesty uběhne jako voda, krajina se postupně mění a z roviny začínají vykukovat nejdřív nižší kopce a později docela vysoké hory. V půli cesty dělá řidič pauzu, tak se aspoň můžeme protáhnout a koupit si kafe. Po cestě pak míjíme odbočku do města Zacapa. Ne, není to náhoda - slavný rum je právě odtud. Těsně před hlavním městem nás řidič vysazuje z velkého autobusu, přendává naše bágly do dodávky a veškeré osazenstvo do 2 asi dvacetimístných minibusů, protože by se s tímhle velkým na jejich autobusák v úplném centru města nedostal. Všechno ale klape v pohodě a těsně před druhou odpolední jsme na místě. Po příjezdu řešíme, zda zůstat v hlavním městě Guatemala City, které ale není moc příjemné a mnoho k vidění tady toho není. Nakonec se rozhodneme odjet zase do příjemného města Antigua, které leží jen hodinu cesty busem a kde jsme začali naše putování Guatemalou. Navíc nám tam odjíždí za půl hodiny malý busík hned z tohoto nádraží, a tak je rozhodnuto. Ještě stihneme dát v místním bufetu bleskový oběd a už sedíme v mikrobusu. Po hodině vystupujeme přímo v centru na náměstí v Antigui, necháme bágly a část výpravy v jedné hospůdce a jdeme s Michalem a Filipem hledat ubytování. Nakonec si vybereme starší a jednoduchý hotýlek Las Roses, kde jsou volné 2 třílůžkové pokoje. Žádný luxus, ale nám to stačí a teče i teplá voda. Dáváme si rozchod na nákupy a večer pak společně odcházíme na večeři - steak byl vynikající. Kontinuálně pokračujeme ještě do jednoho britského baru, kde si dáme pivo a pak zakotvíme v salsa baru, kde se (logicky) tančí salsa - naprostá pecka! Jsou tady v drtivé většině místní, jen par cizinců. Ale opravdu parádní atmosféra a skvělá středoamerická muzika... 

Poprvé jdeme spát až po půlnoci. Poslední noc v Guatemale, ráno nás čeká sbalit a v 11 odjet na letiště. 

Pondělí 27.1.2020

Po snídani sbalíme věci, utratíme poslední místní měnu a v 11 odjíždíme z Antigui rovnou na letiště v Guatemala City. Tříapůlhodinový let do Atlanty proběhl naprosto hladce, stejně tak jako imigrační záležitosti po příletu a máme dostatek času, tak se díky našim platebním kartám vecpeme grátis do letištního salónku, kde polkneme něco k jídlu a pár piv a panáka. V půl jedenácté večer nasedáme na let KLM do Amsterodamu. Starší nizozemská letuška nás překvapí rozumnou znalosti češtiny    a vypadne z ní, že má chalupu v Nové Pace... Většinu osmihodinového letu prospím a až těsně před přistáním přichází nepříjemný vítr. V Amsterodamu máme necelé 2 hodiny na přestup a pak sedáme na poslední let do Vídně. Tentokrát je větrno poměrně dost a není to úplně příjemné, ale dostaneme se v pořádku na zem a jsme tím pádem skoro doma... 

Ve Vídni je totálně hnusně, což nám dává najevo, že jsme v lednové Střední Evropě a že Guatemala je definitivně za námi... ale něco dalšího třeba zase před námi. 

Ještě cesta z Vídně domů a vše je definitivně za námi. Uteklo to jako vždycky jako voda. 

Tentokrát to ale bylo neuvěřitelně rozmanité a barevné...

 

 

 


Tádžikistán a Uzbekistán 2019

Tádžikistán 1 Tádžikistán 2 Tádžikistán 3 Tádžikistán 4 Tádžikistán 5 Tádžikistán 6 Tádžikistán 7 Tádžikistán 8 Tádžikistán 9 Tádžikistán 10 Tádžikistán 11 Tádžikistán 12

Jedeme po prašné a hodně rozbité cestě, ale náš řidič a jeho Landcruiser jsou bez chyby... Projíždíme nádhernou soutěskou podél divoké řeky, na jejíž druhé straně je Afghánistán, jen par desítek metru daleko. Všude okolo nás jsou úžasné a divoké hory. Jsme v Pamíru!

Ale pěkně popořádku. Sešli jsme se celá naše šestice na letišti v Praze, přičemž pro někoho byla cesta poměrně dobrodružná (Filip a Jirka jeli vlakem, ale u Benešova byla nějaká nehoda, tak pokračovali do Prahy taxíkem, aby to vůbec stihli). Dáváme zavazadla na odbavení a jdeme jako obvykle do salónku na pivo a panáka. Let do Istanbulu naprostá pohoda, let trvá jen chvilku. Přistáváme na úplně novem letišti za městem a hledáme salonek kde bychom se mohli občerstvit, ale nenacházíme žádný, kam bychom se bezplatně vetřeli s našimi kartami (loni na starém letišti byl salonek výborný). Dáváme si tedy pivo v letištním pubu a po placeni se omlouváme Ruzyni, že jsme o ni tvrdili, že je nejdražší na světě... Pravdou ale je, že tohle pivo bylo 0,7 l... Let do Dušanbe už byl podstatně delší, ale zase velmi klidný a já po večeři, panáku a dalším pivu jsem asi na hodinu zabral. V noci místního času přistáváme, vyzvedáváme si bágly (dorazily nám všem; narozdíl od bráchy a jeho kámošů, kteří na ně letos v červenci čekali skoro 2 dny...). Hned v letištní hale po pásové a vízové kontrole si nás odchytli 2 chlapi, kteří nám nabízeli taxíka a všechny možné služby a bylo jasné, ze jich jen tak nezbavíme. Nakonec jsme ale zjistili, že nám je asi seslalo samo nebe. Sehnali nám chlapíka, který vlastni Toyotu Landcruiser a odvezl by nás do Pamíru a zůstal by tam s námi po celou dobu a za 5 dnu by se s námi zase vrátil zpět. Rychle jsme se dohodli na ceně a bylo rozhodnuto. Hodili jsme všechny naše bágly na střechu (dovnitř už by se nevešly) a nasoukali se do auta. Pravda, připadali jsme si trochu jako sardinky v konzervě, ale bylo to to nejlepší, co nás mohlo potkat. Po cestě jsme vytvořili rotační systém, kdy jsme postupně střídali všechny sedačky, aby si to užil každý. Prvních par hodin to relativně ubíhalo (a taky jsme všichni dospávali značný spánkový deficit), ale pak se silnice začala zhoršovat, až se z ní stala fakt hodně špatná cesta... Ale čím horší byla cesta, tím nádhernější byla krajina a výhledy. Po asi 5-6 hodinách přijíždíme k řece Pjandž, která tvoří hranici s Afghánistánem. Na druhé straně vidíme malé vesničky i lidi pracující na políčkách a na některých místech to nemáme na druhou stranu ani 50 m... Hranice jsou tu nicméně neprůchozí a v teto části Afghánistánu nikdy nebylo neklidno... Snad to tak zůstane... Celá cesta na začátek Pamíru nám trvá 14 hodin. Hustý, ale stálo to za to, přistáváme v městečku Rushan, kde si dáváme večeři a ubytováváme se v příjemném penzionku, kde je i sprcha. Slyšíme zdálky nějakou hudbu, a tak se jdeme podívat co se děje. Najdeme místní kulturní dům a nějak nechápeme... tady v dědině v Pamíru, se 30 metrů od Afghánistánu nachází tančírna, kde je asi 30 krásně oblečených lidi, kteří zde něco oslavují a zvou nás dal. Dáváme si pivo a postupně se dozvídáme, že se jedná o nějakou privátní oslavu místního zbohatlíka. Musíme jít s nimi tančit, jinak by nás ani nepustili ven... Byla to úplná fata morgana... vracíme se zpátky na ubytování a uléháme. Všichni se pak ráno shodujeme na tom, že jsme spali jak dudci.

Ráno odjíždíme na snídani a po ni odbočujeme asi 25 km do bočního údolí Bartang valley, kde se necháme na 24 hodin vysadit, bereme si všechny věci a loučíme se s naším šoférem s tím, aby pro nás přijel následující den v 11 hodin. Přejdeme houpající se visutý most a dal vede jen pěší cesta... Potřebujeme vystoupat do nadmořské výšky cca 2.500 mnm, kde se nachází vesnice Jizev, která je přístupná jen a pouze pěšky. Cesta je opravdu nádherná, ale převýšení docela velké, batohy těžké a stínu po cestě pomálu. Za 3 hodiny dorazíme do vesnice (je to spis shluk několika starých domu) a ponecháme si zde většinu věci s tím, že se sem vrátíme na nocleh. Jen nalehko stoupáme další 2 hodiny proti proudu řeky ke krásném jezeru Tsakinkul, za nimž se tyčí nádherné pětitisícovky, lesknoucí se v jeho hladině při zapadajícím slunci. Sestupujeme zpět do vesnice, kde si vybalujeme věci a připravujeme se na nocleh pod takovým přístřeškem. Paní nám udělala polévku venku na otevřeném ohni a my se vracíme o mnoho desetiletí zpět - do dob bez elektřiny, bez wifiny. Ale do míst s nádhernou noční oblohou, kterou vůbec nic neruší. Vychutnáváme si pocit, že jsme tady, uprostřed Pamíru, v tomto tajuplném koutu naší planety...
Vstáváme v 7 ráno, ale místní už jsou dávno vzhůru. V noci překvapivě nebyla zima a ve spacácích nám bylo spis horko. Posnídáme, uděláme par fotek a vyrazíme zpět do údolí. Na smluveném miste na nás ceká náš spolehlivý šofér. Pokračujeme dal údolím Bartang, které patří k nejkrásnějším a nejdivočejším v teto části Pamíru. Pak se odpoledne vracíme zpět údolím až na hlavni silnici z Dušanbe a v podvečer dorážíme do města Khorog, jediného opravdového města v Pamíru (Khorog má 30.000 obyvatel, přičemž druhé největší město pouhých 3.000 obyvatel). Tady se poprvé setkáváme s vymožeností, jakou je Wi-Fi, díky níž mohu napsat blízkým. Ubytujeme se v hotýlku, dáváme si horkou sprchu a jdeme na večeři. Lidé tu chodí mnohem uvolněněji oblečení a spousta lidi nás zdraví a mluví na nás anglicky - s tím jsme se až doposud (až na absolutní výjimky) v Tádžikistánu nesetkali.
Zítra bychom rádi pokračovali ještě kus po Pamir Highway, tak uvidíme, jak se ráno rozhodneme.

Přítomnost telefonního signálu a wi-fi bohužel nám přináší i jednu smutnou zprávu. Večer se v Khorogu Filip dozvídá, že mu zemřel tchán... zatímco my ostatní se následujícího dne vydáváme dále po Pamir Highway, Filip zůstává v Khorogu na internetu a řeší nákup letenky, aby se dostal co nejdříve domů. My ostatní vyrážíme naším autem dále a asi po hodině odbočíme do jednoho bočního údolí, kterým jedeme proti proudu menší, ale hodně divoké říčky. Toyota dostává trochu zabrat, ale vše zvládá. Ve vesnici Garm - Chashma konci cesta, my vylézáme z auta a podnikneme moc pěkný trip proti proudu řeky do kopců. Tak jako až doposud je porad nádherné počasí a děláme desítky a stovky fotek... po cestě potkáváme plně narozeného oslíka dřívím a cele to nádherně zapadá do scenérie Pamíru... ve vesnici pak potkáváme příjemného dlouhovousého bodrého staříka, který si s námi chce povídat. Lidi jsou tu většinou velmi příjemní a jakmile na ne spustíte rusky, tak to velmi ocení. A když jim řeknete, že jste z Česka, tak úplně roztajou... kdekoliv jsme tady v Tádžikistánu zmínili naši národnost, tak to bylo pro nás plus... Ve vesnici Garm - Chashma se nachází i přírodní travertinové lázně, vypadá to tu jako Hot Springs v Yellowstonu; jenom sem ale nakoukneme, protože nám čas nedovolí víc a musíme se vrátit do Khorogu a vyzvednout Filipa. Ten byl úspěšný a sehnal nakonec letenku na lety Dušanbe - Taškent - Řím - Praha, odlet v noci ze středy na čtvrtek, takže následující večer musíme bezpodmínečně dorazit do Dušanbe. Zřejmě měl z toho pořízení letenky takovou radost, že vypil skoro celou flašku slivovice, kterou mel v batohu, čímž mu cesta utíkala asi o dost rychleji než nám ostatním. Abychom zítra nestrávili v aute nějakých 15 hodin casu, rozhodujeme se dnes pokračovat ještě několik hodin cesty až do města Qala-i-Khum, kam dorazíme už za úplné tmy a pozdě večer. Ubytováváme se v hotýlku poblíž řeky, není to (ani na místní poměry) žádný luxus. Raději se balíme do spacáků. Ráno nám po zdi leze šváb jako kráva. No jako kráva tedy ne (ani jako králík ne), ale o velikosti střevlíka tedy rozhodne nebyl... při snídani se zde potkáváme s dalšími cestovateli (spis by se dalo říci dobrodruhy) - párem z Holandska, který jede na kole do Kyrgyzstánu, s trojicí mladých italských kluku jedoucích malým Fiatem do Mongolska a klukem a holkou z Rakouska, kteří jedou tamtéž (každý na své motorce). Díky našemu švábovi a tedy brzkému rannímu vstáváni (a hlavně díky tomu, ze jsme se včera docela přiblížili k Dušanbe) jsme se rozhodli, ze se ještě na dopoledne vydáme na nějakou menší túru. Nechali jsme se odvézt jen cca 10-15 km za město do jednoho menšího údolí, a zatímco na nás šofér čekal, my si udělali ještě takový poslední malý trek - cesta nádherným údolím proti proudu divoké řeky byla naším rozloučením s Pamirem. Strávili jsme tu jen par dni, ale bylo to tu úžasné. Sedáme do auta a jedeme do Dušanbe, řidič to praská jak to jde. Cesta se hodně změní, divoké údolí vystřídají zvláštní zvlněné kopečky a nakonec je to už spíš taková step. Za necelých 7 hodin cesty naše auto zastavuje u jednoho pěkného hostelu ne úplně daleko od centra. Sundáváme bágly ze střechy auta, loučíme se s tímhle příjemným a spolehlivým chlápkem a dekujeme mu za vše. Bez nej bychom nemohli za tak krátkou dobu podniknout co jsme podnikli a určitě bychom to nepoznali až na dřeň... Zastavoval nám v místních hospůdkách, kde jedí kamioňáci a ochotně na nás čekal kdykoliv jsme chtěli zastavit na foceni nebo jen tak na protažení těla. Naposled zazní “spasíba” a vidíme v dálce světla jeho odjíždějícího auta... Máme za sebou první část výpravy (tu pamírskou) a čeká nás druhá. Ale ne všechny, Filip nás za chvíli opustí...
Ubytujeme se (mladá holka v recepci umí moc dobře anglicky a chce po mne, abych do velké mapy světa zapíchl špendlík odkud jsme) a jdeme na večeři. Nacházíme hospodu a dáváme si šašlik a koukáme se na televizi, kde běží záběry z oslav výročí dne nezávislosti. Něco neuvěřitelnýho, naše spartakiáda v 80.letech hadr... A fakt silný kult prezidenta Rahmona, pro nás těžko představitelný. Jeho plakáty a billboardy jsou naprosto všude...
Po večeři jdeme na hotel a tady se rozloučíme s Filipem, který si bere taxíka na letiště a vrací se do Evropy... Zbylo nás pět.

Jestli nám doteď bylo teplo, tak v Dušanbe je teda vedro jako prase. Nechci si ani představit, jaký hic je tu v červenci... Po snídani vyrážíme pěšky do centra. Město není úplně hitparáda, ale třeba ve srovnání v Biškekem v Kyrgyzstánu dobrý. Centrální náměstí, parky s kytkama, na hlavni třídě kavárny evropského typu, kde si dáváme slušné kafe a tiramisu ... A všude, úplně všude zase billboardy s prezidentem...
Na základní prohlídku města nám stačilo pul dne, vracíme se zpátky na hostel, bereme si věci a domlouváme se s recepční, ze nás její táta odveze za par korun na sever města, kde bychom mohli chytit dopravu do Fanských hor. Pravda je, že cesta pres město je trochu specifická, neboť nejenže jsou naše batohy na střeše, ale jeden z nás musí jet v kufru auta, což byla taková trošku jogínská disciplína (vyhrál Jirka). Nejenže nás chlapík dovezl kam měl, ale ještě nám usmlouval velmi dobrou cenu na přejezd do hor. Mimochodem - tenhle chlapík na hotelu a pak ještě řidič kamionu uprostřed Pamíru byli jediní 2 lidé, které jsme viděli modlit se na koberečku k Allahovi. Ačkoliv je Tádžikistán muslimskou zemi, tak to na první pohled není moc znát. Minimum mešit, muezzina jsme neslyšeli ani jednou. Snad jen oblečení místních dává tušit jejich náboženství. Myslím, že se tu hodně podepsalo období bývalého Sovětského svazu, v němž se to značně “obrousilo”. Rozhodně si tedy nepřipadáte jako na Blízkém východě nebo v severní Africe. Nikdo Vás nikam netahá (ani se Vás nedotýká) a lidi jsou tu většinou velmi příjemní. Ale zpátky k našemu odjezdu z Dušanbe do Fanských hor: chlapík nám sehnal velký terénní Lexus s řidičem a my si to v něm valíme asi 2 hodiny po nove silnici a jede se moc dobře (kromě asi pětikilometrového tunelu, ve kterém není žádné světlo, což působí dost depresivně a vzhledem k absenci jakýchkoli ventilátorů se v něm velmi obtížné dýchá). Posledních 30 km jedeme po prašné a rozbité silnici asi hodinu a půl a je to fakt mazec. Chvílemi neuvěřitelné stoupání, občas brod. Dvoukolkou ani náhodou a ani běžným SUV určitě nesjízdné. Ani v Pamíru jsme po ničem takovém ještě nejeli. V jednom úzkém miste ještě navíc chytneme zhruba stohlavé stádo ovcí, má to šťávu. Téměř za tmy dorazíme k místu Alplager Alaudin, které je bývalou horolezeckou základnou z dob bývalého SSSR a dnes slouží turistům. Silné se ochladilo a je nám docela zima. Je po sezóně, na báze spí ve stanech asi 12 Francouzů, kteří právě absolvovali přechod hor a následujícího dne už odjíždějí. My žádné stany nemáme, a tak je pro nás jedinou šancí jedna z velkých chatek, které jsou tu postaveny. Máme štěstí, je volno a budeme sdílet jednu s párem ruských důchodců, kteří bydlí ve vedlejším pokoji. Celému tady tomu velí energická čtyřicátnice, která to tu má vše pod palcem. Dělá nám výbornou večeři a my večer sedíme i s místními horaly, kteří to tu znají jako své boty. Domlouváme se, že bychom si zítra udělali túru k Alaudinskym jezerům a pak v následujících dnech udělali přechod na druhou stranu hor. Michalovi není dobře, má teplotu a všichni doufáme, že bude v cajku.
Ráno je zima, za chatkou je jinovatka. Jsme přecijen 2.600 mnm. Posnídáme a vyrazíme k o něco výše položeným Alaudinskym jezerům. Je to naprosto neuvěřitelná túra! Už jsem něco sjezdil a myslel si, že třeba loňský přechod v gruzínské Svanetii jen tak něco nepřekoná, ale tohle bylo fakt něco neuvěřitelného... V letní sezóně se da u jezer i občerstvit, ale teď je polovina září a už na nás tady nikdo s pivem a sušenkou nečeká... Obejdeme největší jezero a postupně navštívíme i ta menší. Všechna hrají naprosto neuvěřitelnými barvami, které se nedají popsat; nádherné potoky a výhledy na okolní pětitisícovky dotvářejí obraz té přírodní krásy. Odpoledne se vracíme zpět, Michal má zase horečku a jde si lehnout. Při příchodu do Alplageru vidíme terénní auto s jihočeskou SPZ, které jsme potkali už před několika dny v Bartangu v Pamíru u mostu do Jizevu. Necháváme za stěračem vzkaz, ať nás navštíví. Po hodině se u nás objeví 2 kluci, dáváme si společně čaj. Jsou na cestě už 3 měsíce, a ačkoliv nejsou z jižních Čech (jeden je z Plzně a druhý z Prahy), tak s nimi máme společnou řeč. Naprosto neuvěřitelnou věcí je ale nejen to, že je v Tádžikistánu potkáváme už podruhé, ale hlavně to, ze našli nahoře v Pamíru brýle, které tam Petr ztratil před par dny při túře z Jizevu k jezeru; nechali je tam v jednom homestayi, kdyby se o ne někdo přihlásil... Pokud byste někdo do Jizevu jel, tak je prosím Petrovi přivezte. Kluci se s námi rozloučili a frčeli dál směrem na Uzbekistán. Správcovou kopnul během dne osel a kulhá (ta správcová), tak ji dávám cele balení Brufenů (léky jsou tu velmi ceněné) a ona mi za to dojatě políbí ruku... Když jsem to hned vzápětí klukům vyprávěl, tak mi říkali, že se tady možná děkuje jinak a že když si přede mne klekla, tak že jsem si nemel hned hrát na papeže a nastavovat ruku k políbení. No nic, zpátky už to nevrátím. Teď řešíme zítřek, říkají nám, že zítra má být poslední den s krásným počasím a pak se má zkazit a ve vyšších polohách bude sněžit. Navíc už nefunguje tábořiště u Kulikalonských jezer a my nemáme stany... Rozhodujeme se, že túru, která je obvykle dělaná jako pohodová dvoudenní, musíme zvládnout za 1 den s pomoci oslů, kteří nám ponesou bágly. Na všem se domluvíme, dáme si skvělou večeři, kterou nám správcová připraví a jdeme spát a čekáme, jak ráno Michalovi bude...
Michal ráno hlásí, že je fit a jdeme do toho! Doufáme, že to vše zvládne(me), je to skoro 1.100 výškových metru na Laudan Pass (3.650 mnm) a pak docela slušný sestup ke Kulikalonskym jezerům a na Alplager Artuch na druhé straně hor. Když to všechno půjde a nebudeme si nikam zacházet, mohli bychom to zvládnout za 9 hodin čistého času.
>> Vyrážíme se 2 průvodci, jejich psem a 3 osly, kteří jsou naloženi naší i jejich bagáží. Cesta je nádherná, dost ale fyzicky náročná a nemůžeme chvílemi propadnout dech. Nadmořská výška je ale už docela vysoká a nám je 50+, takže funíme a zastavujeme se čím dál častěji. Konečně průsmyk! Bez těch oslů ale nevím nevím – já měl na zádech jen malej batůžek s pár kilama, ale s patnáctikilovým batohem by to byl fakt mazec. Kousek za průsmykem (kde již nefoukal vítr) si dáváme skvělý oběd, který nám na cestu ještě ráno správcová udělala. Tady se poprvé za celou dobu našeho pobytu zatahuje a už není moc pěkně. Za hřebenem na druhé straně hor je evidentně hnusně. Ted už jen z kopce dolů, ale není to o nic lehčí než do kopce... Cesta ke Kulikalonským jezerům ještě docela jde, ale odsud do Alplageru Artuch je fakt sestupový masakr. I osli toho mají plné zuby... celkem sestoupíme skoro 1.600 m a dorazíme do Alplageru Artuch po 9 hodinách docela vyřízení... Ale dali jsme to! Čeká nás tu luxus, který jsme poslední dny nezažili - teplo na pokoji a dokonce tepla sprcha!! Na chatě spí kromě nás jen 2 české páry a pak jen místní.
Ráno se loučíme s našimi skvělými průvodci a sedáme do auta, které nás během necelých 2 hodin odveze zpět do civilizace... Blížíme se k městu Panjikent a tím i k hranici s Uzbekistánem. Náš pobyt v Tádžikistánu se blíží ke konci. Necháváme za sebou hory, které se nám vryly do paměti do konce života...

Hory jsme nechali definitivně za sebou, cesta rychle ubíhá a před námi je město Panjikent v nejzápadnější části Tádžikistánu. Je teprve poledne, najdeme hotel opravdu výborné úrovně (za cenu, za kterou by v Čechách nebyla ani vysokoškolská kolej). Po ubytováni vyrážíme do města, dáme si v místním bufetu na hlavni třídě polívku a grilované kuře (dokonce tu mají i točené pivo, což je výjimka) a jdeme na chvilku prozkoumat město - zejména místní tržnici, která je tedy opravdu hodně orientální... Ale hrozně příjemná. Kupujeme si na různých místech jablka, hroznové víno a něco sladkého. No kupujeme - všichni si od nás odmítají vzít peníze, že je to dárek od nich. Snažíme se jim je nějak vnutit, ale nechtějí za žádnou cenu. Opakuje se to od jednoho ke druhému. Že je to proste dárek a za ten se neplatí a ať se nám hlavně v Tádžikistánu líbí. Nejen díky tomuto odpoledni, ale vlastně za cely pobyt musím konstatovat, že jsou tu lidi velmi pohostinní. A jak jsem psal už dříve, tak ruština tu velmi napomáhá a pokud řeknete, že jste z Čech, tak je to ještě o další level výš. Podívali jsme se i do místní mešity, modlil se v ni zrovna jediný věřící a nikdo si nás nijak nevšímal. Obrovský rozdíl oproti jiným muslimským zemím...
Ti, kteří po předešlých horských túrách ještě mohou alespoň trochu chodit, tak se jdou ještě dále procourat městem... Hledám sochu Lenina, o níž vím, že by ve městě mela byt, ale na žádné informační ceduli není uvedena, přestože tam jiné sochy uvedené jsou... Najdeme ho nakonec, není vůbec nijak označen, ale stojí tam v mírně nadživotní velikosti. Socha není nijak poničena, jen tam proste stoji jako nějaký bezejmenný monument. Ale my dříve narození jej poznáváme bezpečně. Jirka je navíc narozen úplně ve stejný den jako V.I.L. (tedy o pár let později, myslím), tak jsme tu sochu prostě najit museli. Vzhledem k náročnosti uplynulých dnů a vzhledem ke kvalitě hotelu (kterou jsme tady doposud nepoznali a pochybuji, že se jí v následujících dnech něco vyrovná) zbytek odpoledne odpočíváme a koukáme na místní televizi (dávají především budovatelské úspěchy země pod vedením jejich prezidenta), čteme si a pochrupujeme... Oproti docela živému popolednímu ruchu nás překvapuje mrtvo, které tu v podvečer panuje. Okolo sedmé večerní tu nejsme schopni najit restauračku, kde bychom mohli povečeřet. Nakonec bereme zavděk takovým na první pohled docela nevzhledným bufetem, ale nakonec odtud odcházíme velmi spokojeni. Plněné masové taštičky se zakysanou smetanou (jsme zvědaví, co to s námi udělá) a dokonce naše oblíbená značka piva Baltika! Večer uléháme s tím, že je to naše poslední noc v Tádžikistánu...
V noci jsme si nabili nejen baterky do telefonů a foťáků, ale hlavně naše tělesné schránky, spali jsme jak mimina. Protože nemáme kam chvátat, tak se po snídani ještě trochu poflakujeme a až v 10 hodin bereme taxíky na cca 15 km vzdálený hraniční přechod s Uzbekistánem. Jen pro představu - za 2 taxíky jsme zaplatili necelých 8 USD, nějakých 190 Kč... za nás za všechny...
Na hranici to jde překvapivě jako po másle. Lze ji překročit pouze pěšky, nejdříve jdete na výstupní kontrolu z Tádžikistánu, ta nám zabere asi tak 5 minut Pak musíme pěšky cca 300 m na vstupní formality na uzbeckou stranu. Ani tady to netrvá víc než 10 minut, neuvěřitelné. Na rozdíl od Tádžikistánu nepotřebujeme do Uzbekistánu víza, tak je to o to jednodušší (a levnější). Ale tenhle přechod byl pro mne opravdu neuvěřitelný. Srovnám-li to třeba s pozemními překročeními hranic z Kambodži do Thajska (či Vietnamu) nebo s přechody mezi Guatemalou a Salvadorem či Hondurasem, tak tohle jsem nějak nechápal. Všichni pohraničníci v pohodě a jakmile koukli na naše pasy, tak úsměv od ucha k uchu a “Čéchija, Prága - zdravstvujtě molodci”! A jsme v Uzbekistánu...
Uzbekistán je podstatně vetší a lidnatější zemí, než je Tádžikistán - to jsem věděl už dříve. Taky jsem věděl, že je na tom ekonomicky lépe, ale že ten rozdíl bude tak velký a viditelný na první pohled, tak to jsem opravdu nečekal...
Ale zpátky na hranice: hned za branou do země se na nás sesypali taxikáři, kteří nám okamžitě nabízeli své služby. Samozřejmě ze první nabídka byla úlet, ale když jsem na ně spustil rusky, že tu bracha před měsícem byl a zaplatil do Samarkandu (45 km) 10 USD za auto, tak s tím okamžitě souhlasili a pak už šlo jen o to, která 2 auta nás odvezou. Neobešlo se to bez křiku, hádek a dokonce několikaminutového zablokováni cesty, ale my se docela bavili. Nakonec přišel nějaký boss, uklidnil největšího křiklouna a my mohli vyrazit do Samarkandu.
Těžko mohu paušalizovat za ty 2 dny, které jsme ve východním Uzbekistánu strávili, ale mám pocit, že tato země je úplně jinde než sousední Tádžikistán (i než Kyrgyzstán, který jsem letmo navštívil už dříve). Mnohem lepší a opravená auta, dokončené domy (to v Tádžikistánu téměř neuvidíte, tam je všechno takové nedodělané), krásné silnice a hlavně – neuvěřitelný pořádek na ulicích! Z toho jsme byli úplně paf... Přišlo mi to jako rozdíl mezi Německem a námi v devadesátejch letech... A přitom ceny v obou zemích v podstatě identické. Zvláštní...
Řidič našeho auta to valí jak naprostý šílenec a za chvilku nás vysazuje kousíček od úplného centra Samarkandu, kde jsem již dříve na Bookingu našel levný hotýlek. Druhé auto dorazí minutu po nás. Je necelé poledne, pozítří ráno nám odlétá z Taškentu letadlo a my se nakonec rozhodujeme strávit cely zbylý čas zde a raději během 2 dnů poznat jen 1 město a Taškent si nechat na někdy jindy... Myslím, že jsme udělali dobře.
Oproti včerejšku je naše ubytováni trochu jiná liga. Je sice za skoro za stejnou cenu, ale to je tak všechno, co mají společného. Pokoje a zejména koupelny by potřebovaly renovaci jako sůl. Ale na druhou stranu ta poloha! Nějakých 500 m od nejúžasnější památky Střední Asie, od Registanu, samého srdce Samarkandu, bájného města na Hedvábné stezce. A nejsme tady na dlouhodobém pobytu, ale proto abychom něco poznali, tak vzhůru (tedy rovně) do města! Vyměníme peníze (je tu vlastně téměř úplně identický kurz jako v Tádžikistánu, jen jsou tu o 3 nuly vice, takže co stálo v Dušanbe 10, tak tady stoji 10.000; na přepočet je to ale totéž; po výměně 100 USD máme v ruce milion v místní měně). Jdeme se nejdříve najíst a v centru nalézáme restauraci evropského stylu, ale máme trochu strach, aby to tu nebylo příliš “turistico”. Obavy byly zbytečné. Saláty, hovězí i skopový šašlik, pivo a dokonce espreso nemělo chybu. A na to, že jsme jedli na jednom z nejluxusnějších a nejexponovanějších míst tohoto regionu, tak jsme rozhodně zaplatili míň než v podprůměrné hospodě na českém venkově (o velkoměstě typu Budějc ani nemluvě). Nejznámější památku – centrální náměstí Registan - si necháváme až na zítra, a jdeme se podívat na mešitu Bibi Khanum, pár dalších památek a nakonec na mauzoleum Šáh-i-Zinda. Zejména posledně jmenované je naprostým pokladem islámské architektury 14.-17.stoleti. Ne že by tu nebyli turisti, ale je jich tu pořád hodně málo, hlavně jsou tu místní. Nikdo Vám nic nenabízí, k ničemu Vás nenutí a vy se můžete v klidu třeba hodiny toulat v těchto místech. To už v mnoha jiných částech zeměkoule není (bohužel!) možné. Dokud je čas, přijeďte sem!! Obávám se, že vzhledem k tomu, jak je blízko třeba Čína a jak tam bohatne střední vrstva, tak to tady za 5 či 10 let může vypadat úplně jinak...
Na většině památek jsou staré fotografie, jak to v Samarkandu vypadalo začátkem 20.stoleti (tady si klidně umím představit natáčení některého filmu s Indiana Jonesem). Ještě začátkem 70.let byla většina památek v žalostném stavu, ale pak přišla doba velkých oprav ještě v rámci SSSR, ve kterých se pokračovalo i po vzniku samostatného Uzbekistánu a dnes je drtivá většina významných památek ve velmi dobrém stavu.
Jen malá odbočka – podobně jako loni v Gruzii, tak i letos v Uzbekistánu (ale nejvíc v Tádžikistánu) mluvila většina místních, že za Sojuzu bylo dobře a teď je to špatné. Není práce, nejsou jistoty, špatný výhled do budoucnosti...
Zpátky do Samarkandu - večer jsme si došli do hospody na grilované kuře a pár piv a koukli na osvětlený Registan a užívali si prvního (a předposledního) večera v Uzbekistánu.
Máme před sebou poslední den. Po snídani beru s Michalem a Jirkou taxíka na vlakové nádraží, protože si potřebujeme koupit lístky na vlak do Taškentu, odkud nám zítra ráno odlétá letadlo. Chtěli jsme lístky na nejrychlejší odpoledni moderní vlak, který jede neuvěřitelnou rychlosti 250 km/h a je v Taškentu za 2 a čtvrt hodiny. Je vyprodán, tak bereme zavděk nějakým podvečerním běžným rychlíkem, který to pojede 3,5 hodiny (což je pořád velmi slušný čas) a je za třetinovou cenu. Vracíme se na hotel, sbalíme si věci a ponecháme si k dispozici 1 pokoj jako útočiště, až se odpoledne vrátíme z poznávání zbytku města.
Dáváme si v jedné restauraci luxusní šašliky, grilovanou zeleninu, saláty, studený piva, koly... Jsme nacpaní k prasknutí, ale čeká nás to hlavni - centrální náměstí starého Samarkandu, tzv. Registan. Ten tvoří 3 medresy (náboženské školy) do tvaru písmene U. Pohled na Registan je opravdu úchvatný a nezapomenutelný. V mnoha různých průvodcích píší, že toto město a Isfáhán v Íránu jsou nejkrásnější architektonické poklady středověké islámské architektury. V Isfáhánu jsem (zatím) nebyl, ale tohle je opravdu pecka. Náměstí samo o sobě je skvost, ale uvnitř všech medres jsou krásné zahrady, dvory a malé mešity. Jsou tu i prodejci suvenýrů, ale nikdo Vás neobtěžuje a pokud jim na jejich nabídku k návštěvě jejich krámku s úsměvem odpovíte “nět, spasíba”, tak s úsměvem a pravou rukou na srdci pokynou a nechají Vás jít dal... vyfotili jsme tady neuvěřitelné množství fotek a asi by se tu dalo strávit mnohem vice casu, ale my se museli koukat na hodinky, abychom stihli vlak... Takže návrat na hotel, poslední sprcha, dobaleni báglů, odchod z hotelu, rozdělení na 2 skupiny a sehnání taxíků. Prvního jsme odchytli rychle, kluci odjeli a zůstal jsem já s Milanem a čekali asi 2-3 minuty na další. Když přijel, tak se domlouváme s řidičem na ceně 15.000 sumů (35 Kč za auto), přičemž nádraží je přibližně 5 km daleko. Nějaká babka mu říká, že je to málo, ale on ji odpovídá, že jsou to hosté a že pojede za těch 15.000. My říkáme, že jsme z Čéchii a babka roztaje, že se na olympiádě v Moskvě v roce 1980 seznámila s několika Čechoslováky a že to byli moc fajn lidé. A ať pozdravujeme doma! Další neuvěřitelný zážitek! Aby toho nebylo málo, tak když jsme nastoupili do auta a řidič zjisti, že do odjezdu vlaku máme ještě trochu času, tak nám udělá vyhlídkovou jízdu městem - tohle je park, tamhle je křesťansky kostel, tohle Ruska čtvrť, tady fotbalový Stadion Dinama Samarkand a tenhle dům staví Češi... Při příjezdu na vlakáč nám ještě říká, ať přijedeme znovu, ze tu o nás bude v Uzbekistánu dobře postaráno... až nám s Milanem spadla brada...
Kluci na nás chvilku čekali a společně jdeme na nádraží. Tady se na nej nedostanete jen tak - musíme projít kontrolou jízdenek, pasů a dokonce rentgenovou bezpečnostní kontrolou. Máme čas, ještě stíháme nakoupit chleba, pivo a vodu do vlaku. Rychlík byl opožděn asi o 8 minut, ale uvážíme-li, že vyjížděl z Nukusu na západě Uzbekistánu (nějakých cca 10 hodin cesty do Samarkandu), tak by se od nich mohly ČD učit. A nejen co se rychlosti a přesnosti týče - pořádek na nástupišti, ve vagonu. Po 2 pivech a hodině jízdy vlakem se mi chce čůrat, tak si stoupnou před záchodem do fronty, ale místní mne poušti dopředu, že jsem host a oni až po mne. Jestli má pohostinnost své jméno, tak se zřejmě jmenuje Střední Asie...
Vlak to praskal jak se dalo a do Taškentu přijíždíme na čas, ve čtvrt na jedenáct večer. Hostel máme zarezervovaný od rána pres booking, u nádraží si bereme dohromady za 4 USD 2 taxíky a jedeme na ubytovaní. Spíme v desetilůžkové ložnici v kapslovém stylu, 1 nebo 2 postele už byly obsazené a uprostřed noci ještě někdo dorazil. Každá postel má svůj závěs a zásuvku na dobíjení. Okolo půlnoci uléhám. Poslední noc ve Střední Asii.
V 6 ráno budíček, objednáváme si 2 taxíky na sedmou ráno přímo k hostelu, a i když to na letiště není moc daleko, tak cena 1 dolar za auto nás i tak příjemně překvapí. Na letiště jedeme už za světla a překvapuje nás, jak je Taškent (největší město celé Střední Asie) moderní, upraveny a čistý.
Na letišti dobalujeme bágly, odbavujeme se a čekáme na odlet do Istanbulu.
Projeli jsme Tádžikistán od Pamíru do Dušanbe, prošli si Fanské hory a ochutnali kousíček Uzbekistánu - mystický Samarkand na Hedvábné stezce. Zda se mi neuvěřitelné, co jsme tu za tak krátkou dobu všechno viděli a prožili. A tenhle region se mi tak vepsal do paměti, že bych se sem rád ještě někdy vrátil.
Ted už nás ale čeká let do Istanbulu a následně do Prahy. A stejně jako jsem se těšil sem, tak už se teď těším zpátky domů…

 


Gruzie 2018

Gruzie 2018 Gruzie 2018 Gruzie 2018 Gruzie 2018 Gruzie 2018 Gruzie 2018 Gruzie 2018 Gruzie 2018

Putování vlaky, autobusy a maršrutkami Gruzií, která je kolébkou křesťanské civilizace: hlavní město Tbilisi, historické a duchovní Sveticchoveli, Kutaisi a jeho okolí s bezpočtem kláštěrů, Chiatura a staré lanovky, ale především nádherný Kavkaz…

Gruzii jsem navštívil se svými kamarády v červenci 2019, tak hezky popořádku.
Odletěli jsme ve čtvrtek 4.7.2018 ráno z Prahy do Istanbulu, kde jsme měli 11 hodin pauzu a využili ji k návštěvě města. Zvládli jsme takový miniokruh, takže Modrá mešita, Hagia Sofia, podzemní cisterna, Grand Bazaar... a na závěr návštěva rybího trhu, kde jsme pojedli báječnou rybičku k večeři a odjeli zpět na letiště. V půlnoci jsme pokračovali z Istanbulu do Tbilisi. Po 2 a půl hodinách letu jsme byli na místě. Chytli jsme noční autobus do centra a v 5 ráno už jsme budili paní domácí, zda by nás už takhle ráno neubytovala... Ubytovala a my dospali zbytek noci. No zbytek noci, chrápali jsme až do dvanácti... Mne ještě doma kousnul nějakej komár nebo co to bylo a měl jsem slušně nateklý kotník, takže jsem vynechal odpolední prohlídku Tbilisi (kterou tedy kluci absolvovali beze mne) a hezky se dospal a šel až na večeři a na pivo. Druhy den už byl kotník splasklejší, tak jsem s klukama dokončil prohlídku města, jehož centrum je moc příjemné. Neuvěřitelné množství pravoslavných chrámů, doslova na každém kroku... v 8 večer jsme se na apartmánu sbalili a chytli taxíka na vlakové nádraží. Ve 21:45 nám odjížděl noční vlak na druhý konec Gruzie, do města Zugdidi (lůžka jsem nám sehnal po internetu ještě v Čechách). Největším zážitkem byla děžurnaja, což byla klasická uniformována bába. Fakt hustá.
Byli jsme před ni taaakhle malinký...
V Zugdidi jsme přistáli v 6 ráno a chytli první maršrutku do městečka Mestia (cca 3,5 až 4 hodiny cesty ze Zugdidi), které leží v horách v oblasti zvaná Svanetie, u hranice s Ruskem (v podstatě za hřebeny je Rusko, jen par kilometrů odsud...). V Mestii jsme strávili příjemné odpoledne. Stejně jako ostatní městečka (či vesnice) ve Svanetii má Mestia ohromné množství vysokých věži, které měly mnoho století obrannou funkci (podobně jako třeba v Albánii). Dnešní Mestia je určitě úplně jiná než byla před lety, ale pořad to není Špindl... ale jsou tu hospody, wifina a další vymoženosti moderního světa. Další den se necháváme odvézt par kiláků za město a startujeme naše Kavkazské putování. S těmi cca 15 kily na zádech se zpočátku zda každý krok jako utrpení, ale tělo si rychle zvykne. Noha je OK, tak šlapeme a šlapeme. A stoupáme a stoupáme. Musíme vylézt cca do 2.600 mnm a pak zase dolů. Není to tu úplně liduprázdné, potkáme za celý den tak asi 50 lidi - žádný Václavák to fakt není... V pozdním odpoledni sestupujeme do vesničky Adishi, což je shluk několika domů (samozřejmě se starými věžemi). Tady se čas zastavil - ne o roky či desetiletí, ale o mnohem, mnohem delší čas. Žádná wifina, žádné moderní vymoženosti, jen neskutečné tvrdý život, který se všem místním vepsal do tvare. Paní, u které jsme se ubytovali, nám uvařila večeři a my šli brzo spát. Čekal nás hodně náročný další den.
Vstáváme brzo. Paní nám udělala snídani a my vyrazili. Po cca hodině a půl cesty byl brod, ale vzhledem k výšce vody, proudu a našemu věku (je nám dohromady 210 let!) jsme se rozhodli využít nabídku místňáků a vzít si přes řeku koně. Můj kůň neměl ani brzdu ani plyn, ale byl tak naučený, ze mne i s báglem vyplivl až na druhé straně reky... paráda! Teď nás čekalo v poledním horku nějakých 800 metru převýšení, ale dali jme to (koneckonců nám ani nic jiného nezbývalo). Nahoře neskutečný, neskutečný rozhled! Jenom kvůli tomuto výhledu by to za to stalo...  Kocháme se krásou jižního kavkazského hřebene, fotíme, já vypouštím dron – je nádherné počasí, tak toho chci využít. Zbývalo sestoupit dolu do údolí na druhou stranu. Po cestě jsme potkali partu Izraelců, jehož jednoho člena pravé uštkla zmije... Žádný signál na mobilu, nic. 2 z nich běželi dolů pro pomoc a ostatní kluka nějak snášeli. Nebyl to příjemný zážitek, ale večer jsme se dozvěděli, ze se jej podařilo dostat do nemocnice, tak to snad mělo dobrý konec... My tedy sešli do údolí, odkud jsme si najali terénní auto, které nás odvezlo nějakých 15 km do poslední vesnice, do Ushguli. 15 km po rádoby hlavní silnici, ale byla to hodina cesty po rozmlácené cestě - na jedné straně skála, na straně druhé sráz a dole řeka. V Ushguli (což je vlastně shluk několika menších vesnic) je wifina, jídlo, studené pivo, paráda. Ráno zjišťujeme že už nemáme žádné Lari  (místní měna) a že Eura jsou tu jen papírky - nikdo je nechce. Nikdo. Naštěstí po dlouhé době nakonec seženeme dobrou duši, která nám vymění Eura a nás zachrání od smrti žízní a vyhladověním... Denní túra k ledovci Schkara je uzavřením našeho putování po Kavkazu. Ale nekončíme, jsme teprve v polovině cesty po Gruzii...

Poté jsme přejeli z Ushguli do Mestie (2 hodiny) a Kavkaz jsme opustili následující den autem místňáka, kterému asi po 2 hodinách cesty došla brzdová kapalina, což je tady v horách trošičku problém. Asi po hodině shánění ji ale od někoho
dostal a my mohli pokračovat do středně velkého města Zugdidi. Přesně takhle si představuji Sovětský svaz před mnoha lety - rozpadající se budovy, všude nepořádek, probíhající psi a toulající se krávy... Hlavně ale ta celkově všeobecná devastace, která rozhodně nepůsobila přívětivě... Vlak už nám ten den žádný nejel, tak jsme sedli na maršrutku (cca 20-ti místný mikrobus) a dojeli do Kutaisi, které leží asi 3 hodiny cesty ze Zugdidi. Po cestě se pokazilo počasí a až dosud bezmračnou oblohu vystřídaly mraky a lehký déšť. Az doposud jsme měli celou dobu úžasné počasí a i v horách bylo skvěle. Teď se to zlomilo - ale zaplaťpánbu, ze doteď bylo krásně... Kutaisi je druhé největší město Gruzie a my využili všech vymožeností velkého města - hospůdky, kavárny, hotýlek s klimatizací... ráno jsme si celá čtveřice najali taxíka na celé dopoledne za nějakých 450 Kč, aby nás odvezl ke 2 nejvýznamnějším památkám v okolí - monastýrům Gelati a Mocchameta. Místní dopravou bychom to nebyli schopni zvládnout. Takhle nás šofér po návštěvě obou památek přesně v poledne vysadil na vlakovém nádraží, odkud nám za 15 minut odjížděl vlak dále na východ.
Ještě k té čtveřici - standardně jezdíme vždy ve stejné šestičlenné sestavě a mělo to tak být i tentokrát, ale bohužel nebylo. Asi 10 dnů před odletem nám dal vědět Michal, že poprvé za 13 let musí vynechat a aby toho nebylo málo, tak ráno v den odletu přišel Filip na Ruzyni s tím, že též nemůže odletět... Takže jsme odletěli jen ve čtyřech... moc nás to mrzelo...
Ale zpátky do Kutaisi na vlakové nádraží - ani ne za hodinu a půl vylézáme z vlaku v opravdu ošklivém a šedém městě Zestaponi. Hned před nádražím chceme chytit maršrutku do města Chiatura, ale nabízí se nám jen taxikáři a tvrdí, že žádná maršrutka už tam dnes nejede. Nechceme se nechat napálit, tak bereme bágly na záda a jdeme hlavní ulici a znovu se ptáme místních. Jeden z lidi se nabídne, ze nás dovede k místu, odkud maršrutky do Chiatury odjíždí. Doprovodil nás asi tak necelý kilometr a během cesty celou dobu mluvil o tom, jak bylo za Sovětského svazu dobře a teď je špatně (což nebyl v Gruzii zdaleka ojedinělý názor a setkávali jsme se tady s ním docela často). Mimochodem - na největšího vraha v dějinách lidstva, na Stalina (který je původem Gruzínec), se tu rozhodne nenahlíží jen negativně, ale spíš jako na velkou osobnost, která v rámci svého vůdcovství možná udělala sem tam nějakou tu chybu. Síla... Když jsme dorazili na místo, rozloučili jsme se s milovníkem starých časů a než přijela maršrutka, tak se nám někdo nabídl, ze nás za 10 USD do Chiatury odveze svým osobákem, což jsme využili (40 km). Po cestě jsme se ještě zastavili u skalního bloku Katski pillar, na kterém je postaven malý klášter (který je přístupný jen po kovovém žebříku, ale nahoru se po něm nesmělo a nesmí), který ještě donedávna obýval mnich – poustevník. Je to taková zmenšená Meteora v Řecku, ale s minimem turistů, skoro se žádnými…
V Chiatuře se zastavil čas před mnoha desetiletími. V padesátých letech tu postavili obrovskou fabriku na mangan a protože je město v neuvěřitelném kopci, tak tady postavili i několik lanovek, které spojovaly jednotlivé časti města mezi sebou a s dolem. Tyhle lanovky by v Evropě už dávno nemohly být provozovány, nebudí úplně pocit bezpečí a jistoty. Vřele doporučuji všem, kteří trpí zácpou - brzy se ji zbaví. Jezdi tu 2 poslední a už se začínají stavět nové a moderní. V Chiatuře není téměř žádný turisticky ruch a o to to tu bylo zajímavější, bezprostřednější a autentičtější. Pozdní večer s místními u piva (míněno v množném, resp. výrazně množném čísle) přímo u lanovky podtrhl zážitek z Chiatury...
Následující den jsme popojeli do Mcchety, která už leží kousek od Tbilisi a je naopak velmi, ale velmi turistická. Je to ale takové historické místo pro Gruzínce a zdejší katedrála Sveticchoveli tedy určitě předčila všechny památky, které jsme tu viděli (a že jsme jich viděli hodně!), ale potkali jsme tu i mnoho turistů, kteří sem přijížděli na jednodenní výlet z nedalekého Tbilisi...
Odpoledne už je před námi jen přejezd do Tbilisi, ze kterého zítra odlétáme... Poslední nákupy, sehnat ubytování, jdeme na večeři a koukat na finále MS ve fotbalu… Ráno nás čeká odjezd na letiště a přes Istanbul návrat domů ke svým rodinám.
Uteklo to jako voda...

 


Srí Lanka 2018

Srí Lanka 2018 Srí Lanka 2018 Srí Lanka 2018 Srí Lanka 2018 Srí Lanka 2018 Srí Lanka 2018 Srí Lanka 2018 Srí Lanka 2018

Okružní cesta Srí Lankou – hlavní město Colombo, koloniální Galle, hinduistická Kataragama, horská Ella s nádhernými čajovými plantážemi, výstup na Adams Peak, kulturní Kandy, historické památky v Dambulle a Polonnaruwě, rozmanité Trincomalee, poklidné Nilaveli. Tři týdny putování vlaky, autobusy a tuk-tuky po ostrově Cejlon. Nahlédnutí do země, kde vedle sebe žijí lidé různých etnik i náboženského vyznání. Výborná kuchyně a především přátelští lidé…


Indonésie 2017

Indonésie 2017 Indonésie 2017 Indonésie 2017 Indonésie 2017 Indonésie 2017 Indonésie 2017 Indonésie 2017 Indonésie 2017 Indonésie 2017 Indonésie 2017

Bezmála třítýdenní putování po Jávě a Bali – ostrovech, které mají na jednu stranu mnohé společné, ale přesto jsou tak odlišné. Staré chrámy na střední Jávě, města Jakarta, Yogyakarta, Surakarta či Surabaya, džungle, vodopády, čajové a rýžové plantáže, jakož i sopky na východní části ostrova – Bromo a Kawah Ijen. Několikadenní „skútrové“ poznávání centrálního Bali, které je doposud turismem jen velmi málo ovlivněno. Sopka Gunung Agung se tu po letech právě hlásí o své slovo! A závěr pak na úžasných ostrovech Gili nedaleko pobřeží Lomboku. Největší zážitek: naprosto úžasní lidé!


Kambodža 2017

Kambodža 2017 Kambodža 2017 Kambodža 2017 Kambodža 2017 Kambodža 2017 Kambodža 2017 Kambodža 2017 Kambodža 2017

Kambodžou od severu k jihu - Siem Reap je skvělou destinací pro poznávání země ze sedla jízdního kola a je pro většinu návštěvníků základnou pro návštěvu dechberoucího chrámového města Angkor. Přesun přes hlavní město Phnom Penh na jih do oblasti pěstování nejlepšího pepře na světě. Není lepší možnost než projezdit na skůtru kopcovité pásmo i ploché pobřeží kolem moře. Závěr u dosud turisticky téměř nepoznamenaného pobřeží. A nejlepší krab, jakého jsem kdy v životě jedl!


Thajsko 2016

Thajsko 2016 Thajsko 2016 Thajsko 2016 Thajsko 2016 Thajsko 2016 Thajsko 2016 Thajsko 2016 Thajsko 2016

Nahlédnutí do tajů exotického Thajska - metropole Bangkok s úžasnými památkami, provincie Kanchanaburi s nádhernou přírodou, ale i vzpomínka na nedávnou historii - jízda po mostě přes řeku Kwai či návštěva spojeneckých hřbitovů z 2.světové války. Výlet do Kambodži k návštěvě nezapomenutelného (byť po dlouhá staletí téměř zapomenutého) chrámového města Angkor. Závěr u Andamanského pobřeží s výlety podél pobřeží...
Skvělá kuchyně a zejména úžasně milí lidé jsou důvodem proč se sem opětovně vracet...


Madeira a jižní Portugalsko 2016

Madeira a jižní Portugalsko 2016 Madeira a jižní Portugalsko 2016 Madeira a jižní Portugalsko 2016 Madeira a jižní Portugalsko 2016 Madeira a jižní Portugalsko 2016 Madeira a jižní Portugalsko 2016 Madeira a jižní Portugalsko 2016 Madeira a jižní Portugalsko 2016

Poznávání věčně zeleného ostrova - hory, levády, vodopády, útesy na Madeiře... Následný okruh jižním Portugalskem - pobřeží Algarve, starobylá Ěvora, okouzlující Sintra, nejzápadnější útes Cabo da Roca a životem kypící Lisabon na závěr...


Dominikánská republika 2015

Dominikánská republika 2015 Dominikánská republika 2015 Dominikánská republika 2015 Dominikánská republika 2015 Dominikánská republika 2015 Dominikánská republika 2015 Dominikánská republika 2015 Dominikánská republika 2015

Moře s nekonečnými plážemi s jemným bílým pískem. Zelené svahy s neprostupným porostem. Úžasní a milí lidé. Hudba, tanec, tabák a bezkonkurenční rum. Zkrátka Karibik!
Cesta ze Santo Domingo s mnoha historickými památkami přes hornaté vnitrozemí na sever ostrova, mangrovové pobřeží na polostrově Samaná, závěrečný odpočinek u moře na východním pobřeží.


Jihozápad USA 2015

Jihozápad USA 2015 Jihozápad USA 2015 Jihozápad USA 2015 Jihozápad USA 2015 Jihozápad USA 2015 Jihozápad USA 2015 Jihozápad USA 2015 Jihozápad USA 2015

Více než 5.500 najetých km ze Francisca do Los Angeles, přes nejkrásnější národní parky amerického jihozápadu (Yosemite, Zion, Bryce Canyon, Monument Valley, Grand Canyon...).


Island 2015

Island 2015 Island 2015 Island 2015 Island 2015 Island 2015 Island 2015 Island 2015 Island 2015

Jarní okružní cesta obytným vozem kolem celého ostrova. Hory, vodopády, ledovce, rozeklané pobřeží, ale i pozorování velryb a papuchalků.


Srí Lanka a Maledivy 2014

Srí Lanka a Maledivy 2014 Srí Lanka a Maledivy 2014 Srí Lanka a Maledivy 2014 Srí Lanka a Maledivy 2014 Srí Lanka a Maledivy 2014 Srí Lanka a Maledivy 2014 Srí Lanka a Maledivy 2014 Srí Lanka a Maledivy 2014

Bývalá královská města, horské průsmyky, vždyzelená krajina, čajové plantáže. Pozorování slonů a delfínů, potápění s velrybím žralokem a překrásné pláže Indického oceánu...


Vietnam a Kambodža 2014

Vietnam a Kambodža 2014 Vietnam a Kambodža 2014 Vietnam a Kambodža 2014 Vietnam a Kambodža 2014

Cesta ze severního Vietnamu (Hanoj, hory při hranici s Čínou, Halong Bay) do středního (Hue, Hoi An, Mramorové hory). Následný přelet do Kambodži (Ankor, Phnom Penh, Sihanoukville) a odtud po ose deltou Mekongu do jižního Vietnamu (Can Tho, Saigon)


Zajímá Vás víc?

Chcete-li se dozvídat o novinkách, promítání - zaregistrujte se. Budete od nás dostávat informační e-mail jako první.
Registraci můžete kdykoliv zrušit.

Registrovat

Pozvánka na promítání

  • Promítání

Promítání

Kontakty