Malajsie 2024
BORNEO. Jméno tohoto ostrova ve mne vyvolávalo emoce už v dětství, kdy jsem jako malý kluk hltal příběhy cestovatelů, kteří toto místo navštívili v dobách, kdy cestování do těchto končin bylo ještě skutečným a nefalšovaným dobrodružstvím. Dnes nastala chvíle, kdy tento ostrov přivítal i mne… ale pěkné popořádku…
Naše cesta začíná v Budějcích, odkud jsem se s Milanem, Michalem a Petrem vydali do Hradce a již s Jirkou pak jedeme do Vídně, odkud jsme se letecky přesunuli do Istanbulu, což byl pohodový dvouapůlhodinový let. Čekání na následující spoj jsme si na tomto novém letišti zpříjemnili pobytem ve zdejším salónku, který byl určitě největším, v jakém jsem dosud pobýval. Následující jedenáctihodinový let do Singapuru už byl zážitek jiného typu, rozlámaní a nevyspalí v příletové hale vyplňujeme elektronické vstupní dokumenty a procházíme přes automatickou pasovku. Pohodové, rychlé. Vyzvedneme bágly a vydáváme se ještě na prohlídku letiště, které je naprosto unikátní jak svou architekturou, tak vnitřním vybavením. Naprostým unikátem je část zvaná JEWEL, která imituje džungli s neuvěřitelným množstvím zeleně a tekoucí vody. Nachází se tu i obří vodopád, který ale spoušti až v 11 hodin, na což jsme čekat nechtěli. I bez něj ale nejhezčí letiště, jaké jsem kdy navštívil. Vyrážíme na metro, které tu má zkratku SMRT. Jedeme s jedním přestupem asi 13 stanic a jsme z něj nadšeni. Vlak je plně průchozí, jezdí bez řidiče a nelze spadnout do kolejiště, protože je nástupiště od vlaku odděleno až do doby, než vlak ve stanici zastaví (současné se otevřou dveře vagonu a dveře na nástupišti - systém výborný, zejména když se ty oboje dveře otevřou na stejném místě...). Nejvíc se nám ale líbil systém placení - na jednotlivé cesty člověk nemusí shánět lístky, ale při vstupu přiloží kartu do turniketu a při výstupu znovu ještě jednou a podle toho se odečítá patřičná částka (jako v Londýně). Metro má asi 8 linek, ale je parádně přehledné a je zde ideálním dopravním prostředkem.
Vystupujeme v Chinatownu, kde jsem zamluvil ubytování na dnešní noc. Je ještě brzy na check-in, a tak na recepci zatím ponecháváme bágly a vyrážíme na prohlídku města. Sedáme znovu na metro a popojíždíme pár stanic do čtvrti Little India, což je skutečně takový kus Indie v Singapuru. Dáváme si brzký oběd v jednom z mnoha místních bufáčů, kde byli kromě nás jen místní. Na náš příchod ale byli evidentně připraveni, protože nám k jídlu jako jediným přinesli i příbory - ostatní jedli rukama. Kuře s několika pačmádami a rýží bylo slušně pálivé, ale zvládli jsme jej všichni. Skočili jsme tu do pouličního jídla hned takhle rychle a čekali jsme, zda nenastane po jeho požití nějaká zažívací komplikace, ale nenastala... Procházíme indickou a pak menší islámskou čtvrtí, která přechází do moderní a vysoké zástavby Singapuru v blízkosti nábřeží. Část cesty procházíme vnitřkem obchodních center a různými pasážemi, které jsou klimatizovány a je v nich mnohem příjemněji než venku (teploměry sice ukazuji jen 28 st., ale vzhledem k velmi vysoké vlhkosti to není pro středoevropana úplně komfortní). Nábřeží je lemováno velmi vysokými mrakodrapy a v nejjižnější části se nachází ikonická moderní budova Hotelu Marina Bay Sands, který připomíná obrácený parník. Za hotelem se nachází zahrady Gardens by the Bay, které chceme navštívit; přichází ale taková bouřka a tropický slejvák, že se raději přesunujeme do nedalekého nákupního centra, kde strávíme asi hodinu a teprve poté se vracíme zpátky do zahrad. Je tu všechno úžasně zelené a dominantou je asi 10 kovových palem (odhadem 20 metrů vysokých), které se tyčí vzhůru k nebi. Mezi dvěma z nich je nataženy Skywalk - vyhlídková lávka, ze které lze za nevelký peníz pozorovat park a blízké okolí z ptačí perspektivy. S Milanem a Petrem přemýšlíme, zda se připojit k jiným návštěvníkům a nakonec se rozhodujeme pro. Když jdeme pro Michala a Jirku, zda půjdou též, tak zjišťujeme, že leží rozvalení úplně mrtví na betonu a dospávají… necháme je tedy ležet (pro ostatní turisty je to navíc vedle Skywalku druhá atrakce parku, tentokrát zcela zdarma), vyjedeme výtahem do jedné z palem a po lávce se pomalu přesouváme do druhé, jejímž tubusem vede naopak výtah dolů. Vracíme se zpět k Jirkovi a Michalovi, kteří jsou již zase mezi živými (byť s pohledy á la vyoraná myš) a čekáme na tmu, protože v 19:45 zde začíná světelná show. Po jejím konci sedáme na metro a jedeme zpět do čínské čtvrti na hotel. Ještě před ním se zastavujeme na večeři v místní čínské restauraci, jídlo zaléváme lahvovými pivy čínské značky Harbin o zajímavém objemu 0,7 litru a pak se již konečně vydáváme do hotelu. Je po desáté večerní místního času a vzhledem k šestihodinovému časovému posunu jsme tedy na cestě z ČB již něco přes 36 hodin…
Bydlíme v kapslovém hotelu, a ještě než si každý vleze do své kapsle na spaní, tak honem sprcha a panák Jégra na přivítání v JV Asii a usínáme jako zabití…
Poměrně brzo ráno vstaneme, sbalíme si bágly, necháme je na recepci a jdeme prozkoumat čínskou čtvrť. Je před osmou místního času a zatím je docela mrtvo. Brouzdáme jen tak ulicemi až dorazíme k obrovskému, několikapatrovému čínskému chrámu s neuvěřitelně bohatým interiérem. Po jeho prohlídce dostaneme hlad a posnídáme v příjemné kavárně evropského typu. Pomalu se ulicemi vracíme na hotel a teprve kolem desáté zde začíná zase fungovat život… vezmeme si bágly, sedneme na metro a jedeme na jedno z místních autobusových nádraží, odkud by nám měl odjíždět bus do asi 4 hodiny vzdáleného města Malacca, které leží v již Malajsii. Když jsme dorazili, tak nám řekli, ze nejbližší odjíždí asi za 3 a půl hodiny, takže nakonec sedáme do jednoho, který odjíždí hned a jede do hraničního města Johor Bahru. Cesta trvá asi 40 minut a většinu cesty jedeme místní zelení. Vystoupíme jako všichni ostatní na čáře, odchod ze Singapuru je hladký (odbavení je automatické přes scan pasu a obličeje) a pak čekáme ve frontě na vstup do Malajsie. Tady už to trvá déle a kontrola je klasická; asi jsem nevypadal moc důvěryhodně, takže se dotyčná úřednice ptá na milion otázek (mluví se tu ale stejně jako v Singapuru anglicky, tak to nebyl problém jako třeba ve Střední Americe) a dokonce chce vidět i zpáteční letenku, ale nakonec jsem po pár minutách prošel… Bouchla mi vstupní razítko do pasu a byl jsem v Malajsii. Kluci přitom prošli jako nůž máslem. Chvíli nám trvalo zorientovat se ohledně dalšího směru, nakonec si necháme poradit od místních a jedeme místním busem asi půl hodiny na větší nádraží ve městě Johor Bahru, kde si již kupujeme lístky na přímý bus do Malaky. Ten je neuvěřitelně komfortní se sklopnými sedačkami téměř do vodorovné polohy, takže část tříhodinové cesty prospíme. Z busu vysedneme v Malace na nádraží, vezmeme 2 taxíky a jedeme do centra. To je krásně zachovalé a mísí se v něm zejména holandské a čínské vlivy. Dáme si pivo v Hard Rock café a ponecháme zde své bágly. Centrum s červeným kostelem projdeme za chvilku a pak bloudíme malou čínskou čtvrtí. Je páteční pozdní odpoledne a vše začíná ožívat, některé ulice jsou plné stánků, zejména s jídlem. Udělali jsme tu jednu nedobrou zkušenost s pečenou chobotnicí u pouličního stánku, ale záhy jsme si zlepšili chuť v malé čínsko-malajské hospůdce, kde bylo jídlo naprosto vynikající. Vše jsme průběžně prokládali místním pivem Tiger, takže čas rychle utekl a bylo načase vyzvednout si batohy a čekat na řidiče, který nás měl odvézt na dnešní ubytování blízko letiště v Kuala Lumpuru (tenhle převoz z Malaky až na ubytování u kualalumpurského letiště jsem domlouval ještě před odletem z domova, pak jsme si ještě dnes jen po WhatsAppu upřesnili konkrétní místo a čas a řidič byl opravdu na místě a čekal na nás - paráda!). Házíme tedy bágly do mikrobusu a jedeme asi hodinu a půl do řidičova apartmánu ve městě Sepang v blízkosti letiště Kuala Lumpur (vlastní město KL je ale od něj vzdáleno ještě nějakých 60 km), odkud zítra brzo ráno odlétáme na Borneo. Ještě nám zastavuje u nákupního centra se směnárnou a kolem půl desáté večer jsme v jeho apartmánu. Loučí se s námi s tím, ze nás ve 4:45 ráno opět vyzvedne. Apartmán je umístěný ve 21.patře nové budovy, je velmi prostorný, má 3 ložnice a 2 koupelny. Zdarma přístup do bazénu v 6.patře - Michal s Jirkou jej jdou ještě večer vyzkoušet. Celé tohle nádherné ubytování vyšlo na necelou tisícovku pro nás všechny, neuvěřitelný…
Jdeme spát až po půlnoci a ve 4 vstáváme, abychom vše stihli. Ve 4:45 náš spolehlivý chlapík opět čeká dole, aby nás odvezl na letiště (asi 15 minut cesty) - skvělý servis z jeho strany. Rychlé odbavení, malá snídaně a už sedíme v letadle, které za chvíli startuje směr severovýchodní Borneo.
Bezmála tříhodinový let jsme prospali a sedáme ve městě Sandakan (podoba se Sandokanem není náhodná, stejnojmenný seriál se odehrával právě tady). Překvapuje nás pasová kontrola (jednalo se o vnitrostátní let), ale bylo to rychlé a bezproblémové. Vezmeme zase 2 taxíky a jedeme do centra města, které vypadá na první pohled velmi zanedbané a nepřívětivě. My tu ale dlouho zůstávat nebudeme, před polednem nás vyzvedává domluveny mikrobus a spolu s dalšími asi 10 cestujícími nás odváží do vnitrozemí. Nás třídenní výlet do džungle začíná…
Po asi 2 a půl hodinách cesty vnitrozemím dorazíme do vesnice Kampung Bilit, která leží na dolním toku řeky Kinabatangan. Kousek za vesnici leží jungle resort, který teď bude našim domovem. Je to asi 25 chat s centrální recepcí a místem, kde se podává jídlo. Není to žádná pětihvězda, ale na místní poměry naprosto super, chaty mají koupelnu s evropským záchodem a klimatizací, na recepci pivo v lednici, tak nám tu celou dobu nic nechybí. Dny jsou tu stejné, budík 5:20, v 6:00 nás místňák vezme na loď na pozorování zvěře, 7:30 snídaně, 9:00 krátký výletek do džungle, v poledne oběd a po něm spánek. Před západem slunce dvouhodinová vyjížďka na lodi, pak večeře, pivo a spánek… všichni to hodnotíme skvěle - atmosféru, lidi, přírodu, zvířata která jsou tu k vidění… Největším tahákem, za kterým se sem jezdí, je orangutan - toho jsme sice neviděli, ale i tak to stalo za to. Náš postarší průvodce a kapitán lodi v jedné osobě měl neuvěřitelné oči a zdálky viděl to, co nám do poslední chvíle zůstávalo skryto. Viděli jsme obrovské množství makaků, ale i nosatou opici kahau, plno krokodýlů (jednoho z nich v okamžiku, kdy do sebe ládoval svou kořist), různé druhy ptáků (ledňáček, zoborožec, snovač, volavky), ale největším “úlovkem” byl asi zakrslý slon bornejský (nežije nikde jinde než tady), který stál přímo na břehu řeky… Odjíždíme zpátky do Sandakanu vstříc dalším dnům…
Sandakan je sice nevzhledné a zanedbané město (a asi se jen tak nestane cílem turistů), ale obývají jej neuvěřitelně příjemní lidé. Kdekoliv se ocitneme, tam se s námi dávají do řeči a mnozí se s námi chtějí vyfotit (chvílemi - zejména kolem hlavní tržnice - jsem si připadal jako Christiano Ronaldo mezi svými fanoušky). V Sandakanu se ale nechceme zdržovat dlouho a máme v plánu se přesunout do hlavního města Bornea Kota Kinabalu na severu ostrova. Mohli bychom zvolit bus, ale je to minimálně sedmihodinová cesta, tak raději volíme půlhodinový přesun letadlem za mimořádně nízkou cenu. Kota Kinabalu je největší město malajské části Bornea a my zde strávíme naše příští dny. Na bookingu najdeme ubytování, sedneme do taxíku (je tu společnost GRAB (něco jako UBER), jejíž aplikaci jsme si stáhli a funguje to naprosto výborně a za mimořádně příznivé ceny) a jedeme do širšího centra do apartmánu. Bydlíme v takové apartmánové oblasti s vysokými domy, ale jsou dost nehezké a zanedbané a na chodbách to vypadá spíš jako někde v base (osobní zkušenost nemám, ale takhle nějak si ji asi představuji). Ani vnitřek apartmánu žádná sláva, stěny už neviděly malířskou štětku hodně dlouho a v koupelně na nás kromě lehké plísně občas vykouknou čtyřcentimetroví švábi, které se Michal pokouší poslat na věčnost, ale vždy se tam nějaký další zase objeví… Oproti apartmánu v Senangu tady fakt špatný. Abychom vždycky pořádně usnuli, museli jsme každý večer navštívit místní bar s pivem (na mnoha místech tu pivo vůbec nemají - přeci jen jsme v zemi, jejichž většina obyvatel vyznává islám, který se k alkoholu nestaví úplně kladně). Sehnat ale jde, jen ne úplně všude. Navíc máme s sebou zásoby Jagermeistera a dalších pochutin z domova, které ale po pobytu v tomto apartmánu značně prořídly a jejich množství se nám zničehonic začíná blížit nule… Co se jídla týče, nejvíc jsme se tu stravovali na místním rybím tržišti, kde si vyberete různé druhy ryb, korýšů, chobotnice, olihně, krevety a oni vám je hned na místě připraví.
Jeden den ráno jsme vyrazili do přístavu, abychom absolvovali celodenní Island Hopping po místních ostrovech, tedy návštěvu těch blízkých a hezkých. V přístavu jsme zjistili, že pronajmout si malou loď s kapitánem jen pro nás 5 nevyjde až o moc dráž než přidat se k větším (asi patnáctičlenným) skupinám, tak máme jasno. Kluk nás postupně hodí na 3 různé ostrovy ve zhruba čtvrthodinové vzdálenosti od pobřeží i od sebe - Manukan, Mamutik a Sapi. Všechny 3 opravdu krásné - koupání, šnorchlováni, lenošení, pivo… Není divu, ze jsme se někteří docela připálili od rovníkového slunce. Krásné počasí, víceméně klidné moře, skvělý zážitek a odpočinkový den.
V Kota Kinabalu jsme též navštívili ohromnou místní mešitu, do níž jsme však mohli vstoupit až poté, když jsme se všichni oblékli do dlouhých muslimských hábitů a nasadili si jejich typickou pokrývku hlavy. Vypadalo to, jako když jsme právě konvertovali k Mohamedově víře, ale jen dočasně. Po návratu zpět k ubytování jsme ještě navštívili nám již dříve známý pivní bar a tímto naši krátkodobou konverzi zase ukončili. Poslední noc na Borneu, ráno máme před sebou odlet zpět na pevninu.
Nad ránem mne Jirka budí, že má hrozně oteklé nohy a není mu úplně dobře a točí se mu hlava. Nohy má kolem kotníků a chodidel opravdu dost nateklé a hodně červené, včetně takových malých krevních podlitin; vyhodnocujeme to s Milanem asi na nějakou alergickou reakci a dáváme mu nějaký Milanův antialergenní prášek. Usnout už nám nejde, tak se sbalíme, a protože bych nerad něco podcenil, tak najdu adresu soukromé nemocnice, zavoláme taxíka a všichni se tam i s bágly přesuneme. Je brzo ráno a za nějaké 4 hodiny nám letí letadlo zpět do Kuala Lumpuru - uvidíme, co Jirkovi ve špitále řeknou. Jsou tu všichni strašně ochotni, nejdřív základní info o pacientovi, pak vyšetření sestrou (včetně tlaku, hladiny cukru, apod.) a nakonec pohovor s mladou doktorkou. Ta se domnívá, ze se jedna o alergickou reakci na poštípání od písečných much a nasadí mu na 3 dny prášky a taky mastičky. Jirka zaplatil za všechno nepoměrně menší částku než jsme čekali a vzhledem k tomu, že šlo všechno docela rychle, tak zkusíme ještě stihnout naše letadlo. Takže rychle do aplikace, najít taxíka a přesunout se na letiště. Letadlo jsme nakonec fakt stihli, štěstí stalo při nás…
Letiště v Kuala Lumpur je velké jako… jako… jako kráva. Fakt. Nicméně vyzvedneme bágly, nakonec najdeme bus na autobusové nádraží KL Sentral a už frčíme… cca po hodině jízdy jsme na místě a zjišťujeme možnosti, jak se dostat na jiné autobusové nádraží Terminal Salatan (odkud by nám měl odjíždět autobus do centrální Malajsie, kam se chceme přesunout) a zjišťujeme, ze taxík bude stát tak polovinu toho, co by stálo metro (nehledě na to, že Jirka toho mà plné kecky - tak je taxík rozhodně jasná volba) a za nějakých 20 minut jsme na místě. Taxikář nás ale varuje, ze začínají nějaké místní svátky a jízdenky mohou být kompletně vyprodány… v autobusové hale je neuvěřitelně narváno, fronty na lístky mají několik desítek metrů. Jediný autobus do města Tanah Rata odjíždí asi za 2 a půl hodiny, ale je otázka, zda na něj ještě seženeme lístky… zkouším hledat na telefonu možnosti nákupu lístků přes web až narazím na jednu, přes kterou jsem před lety kupoval lístek v Indonésii. A štěstí opět stálo při nás - na ten jediný zbývající dnešní spoj do Tanah Rata bylo volných jen posledních 7 jízdenek, tak jsem okamžitě 5 koupil… tím pádem nám zbyl čas na oběd v místním bufetu (v mém případě výborné Kung-pao za hubičku) a v 5 odpoledne vyrážíme na sever do oblasti Cameron Highlands, kde se pěstuje čaj. Cesta vede nejdříve po dálnici a rychle utíká, ale vzhledem k tomu, že musíme postupně vystoupat z nuly do skoro 1.500 mnm, tak závěr je klikatý a hrozně pomalý. Po více než 4 hodinách cesty ale konečně autobus zastavuje a jsme v cíli naší dnešní cesty - v nevelkém městě Tanah Rata na malajsijské vysočině. Hodíme bágly na záda a jdeme najít ubytování, které jsme předchozí den zajistili. Oproti tomu minulému je to neskutečná nádhera. Čeká nás oblast čajových plantáží a už se těšíme…
Probouzíme se do dalšího slunného dne a řešíme co dál. Jirkův stav se zatím nijak nelepší (ale zaplaťpánbů ani nehorší), dnes musí odpočívat. Rádi bychom se večer přesunuli do asi 4 hodiny vzdáleného města Penang (odkud nám zítra ráno letí letadlo), ale podle informací, které máme, jede poslední dnešní bus už o půl třetí odpoledne a to bychom toho tady asi moc neviděli. Necháváme Jirku na apartmánu a jdeme prověřit nějaký pozdější bus. Dřívější informace se ukázala jako správná, žádný pozdější bus nejede. Rozhodování je ale nakonec velmi jednoduché, protože všechny dnešní a autobusy už jsou vyprodány, což souvisí s nějakým svátkem po konci ramadánu (který jsme mimochodem ani nijak nepostřehli). Potřebovali bychom navíc dát tako jako tak alespoň na dnešek Jirkovi oraz a řešíme, jestli nezkusit sehnat nové letenky z Penangu až na zítřejší odpoledne či večer. Nakonec nám ale šlo štěstí zase naproti, protože seženeme v jedné agentuře mikrobus, který by nás byl schopen nabrat zítra ráno ve 3 u apartmánu a hodit rovnou na letiště v Penangu, abychom stihli náš ranní let. Paráda, budeme mít celý den na Cameron Highlands a Jirka bude odpočívat. My ostatní si bereme taxíka a jedeme se podívat na čajové plantáže, které se nachází nedaleko města Tanah Rata. Jsou velmi pěkné, byť se s velikostí těch na Srí Lance srovnat nedají. Chlapík na nás všude poctivě čekal a lehce po polední nás vysazuje v centru městečka, kde si dáváme u Indů oběd a jeden bereme s sebou pro Jirku. Ten mezitím prospal celé dopoledne, my si dáme chvilku poobědový oraz a pak vyrážíme za nejbližší kopec Gunung Jasar, 1704 mnm. Převýšení není velké (necelých 300 m), ale jde se po téměř pořád po spádnici, chvílemi dost neprostupným džunglovým terénem (byť po zřetelné cestičce) a velmi vysoká vlhkost nám taky nepřidá. Výhled z vrcholu není díky mlžnému oparu úplně dokonalý, ale i tak vidíme do dálky čajové plantáže či “naše” město pod námi. Povedený výletek, sem tam okořeněný nějakým zajímavým hmyzem a zejména zajímavou flórou… vracíme se na apartmán, Jirka prospal i celé odpoledne, ale nohy mu malinko splaskly a je mu prý i líp. Večer s námi i odchází na večeři k místnímu Číňanovi, po ni se vracíme zpátky na byt a balíme - vstáváme sakra brzo…
Budík zvoní v nekřesťanských 2:25, jen rychle dobalit poslední věci a vyrážíme ven. V tu chvíli dorazí i domluvený mikrobus a už před třetí vyrážíme směr severozápad. Je to asi třináctimístný mikrobus, takže máme každý pro sebe mraky místa. Část cesty se mi podaří spát a už v 9:30 nás řidič vysazuje přímo u letištní odletové haly. Naprostá pecka, stihneme původní letadlo, navíc Jirka má nohy zase lepší, zkrátka paráda. Někdy po deváté nám odlétá letadlo na ostrov Langkawi, který leží v blízkosti hranice s Thajskem. Tenhle let byl pravděpodobně nejkratším, který jsem kdy absolvoval, celková doba necelých 40 minut, z toho ve vzduchu jen 20…
Na Langkawi zase bereme taxíka přes GRAB (v Malajsii jsou velmi levné - bodejť by ne, když benzin stojí cca 13 Kč za litr) a necháváme se odvézt na ubytování do nedalekého Pantai Cedang. Zůstáváme na 2 noci, ale protože ještě není bydlení připraveno, tak se jdeme podívat k pláži a na oběd. Jakmile se nastěhujeme a natáhneme se, tak usínáme jak dudci. Po probuzení na pláž, do vody, do baru ve stínu na pivo (tady jsme pochopitelně strávili nejvíc času). Večer byla navíc na pláži ohnivá show, pěkné…
Následující den si půjčujeme skútry a vyjíždíme na celodenní okružní cestu kolem ostrova, nakonec najedeme asi 130 km. Po asi 2 km ale jedeme zpět, Petr má úplně prázdné přední kolo, skútr mu ihned mění za jiný. Nejprve jedeme do města Altaj, kde se fotíme u místního symbolu - několikametrové sochy orla s roztaženými křídly. Poté na sever ostrova k moc pěkné pláži Tamjung Ari, ale vzhledem k tomu, že jsme tu byli lehce po poledni, tak bylo vedro jako prase. Odsud na kopec Gunung Raya (900 mnm, nádherná cesta, stovky opic podél silnice). Kousek od vrcholu stojí VW Multivan s českou SPZ, zastavujeme s dáváme se do řeči s neuvěřitelně příjemnou českou dvojicí. Kluk s holkou (lehce před třicítkou) už jsou na cestě 10 měsíců, strávili jsme s nimi asi 20 minut, rozloučili se a popřáli šťastnou další cestu. Tohle náhodné setkání bylo úplným pohlazením po duši…na úplný závěr ještě zastávka u vodopádu a takových malých tůněk (bylo to ale 550 schodů, takže z nás lil pot ostošest). Na závěr mi ještě v mém skútru došel asi kilometr před půjčovnou benzín, takže si půjčuji Jirkovo a jedu do půjčovny sehnat nějakou flašku, abych do ni natankoval někde u pumpy. Chlapík ale vytáhne pár litrů z jednoho mopedu v půjčovně a hodí mne zpátky ke skútru, takže zdržení minimální. Večeře, pivo (resp. piva), nějaký nákup věcí domů. Byl to nádherný den plný zážitků, ale už se nám to krátí…
Na Langkawi nám to uteklo jako voda a naše malajská cesta se pomalu blíží ke konci. Z Langkawi se přesouváme do Kuala Lumpuru, kde strávíme posledních asi 30 hodin před odletem domů. Našli jsme na Bookingu naprosto úžasný a komfortní hotel fakt za hubičku ve čtvrti Bukit Bintang, která je plná restaurací a barů. Toho jsme nemohli nevyužít a průběžně a dostatečně jsme doplňovali tekutiny, abychom náhodou netrpěli dehydratací. Na některých místech se dalo pořídit pivo i točené, což tedy v Malajsii není nic běžného. Za tmy navštěvujeme finanční distrikt s mnoha mrakodrapy, kterým vévodí Petronas Towers - dvojice bezmála půlkilometrových mrakodrapů, které se monumentálně vypínají k obloze. Stojí-li člověk přímo před nimi, tak musí hodně zaklánět hlavu, aby je spatřil v celé kráse a majestátnosti… jsou navíc naprosto dokonale osvětlené, což vše ještě umocňuje. Přemisťujeme se zpět do naší čtvrti a dáváme si ještě pivko v jednom sportovním baru, kde vysílají Premiér League. Poslední noc v Malajsii.
Letadlo z Kuala Lumpuru nám letí až před půlnoci, tak se ze 2 pokojů vystěhujeme a přenášíme si všechny věci do třetího, který si ponecháme až do večera. Odcházíme pěšky k televizní věži KL Menara Tower, která je s výškou 421 m jen o pár desítek metrů nižší než Petronas Towers. Ve výšce cca 300 metrů se nachází vyhlídkové plošiny, které bychom chtěli navštívit. Cena lístku u pokladny je o více než o polovinu vyšší, než jsme našli předtím na netu, tak je kupujeme přes telefon a ušetříme (jsou tady velmi levná data, tak jsme je pořídili a díky tomu jsme byli schopni operativně fungovat). Vyjedeme nahoru rychlovýtahem, shora je opravdu neuvěřitelný rozhled na celé město. Kuala Lumpur byl ještě ve 20.letech minulého století pouhou vesnici, ale dnes je z něj moderní metropole s největším počtem mrakodrapů v celé jihovýchodní Asii. Architekti se tu docela vyřádili (v dobrém smyslu slova), na střechách mnoha výškových budov jsou velké bazény. Když se dostatečně nabažíme pohledu z ptačí perspektivy, tak se přesuneme do starého centra s náměstím nezávislosti Merdeka, kterému vévodí asi 70 m vysoký stožár s vlajkou, který byl vztyčen při příležitosti vyhlášení nezávislosti (tuším 1957). V blízkém okolí se nachází původní zástavba s historickými památkami - mešitou a hinduistickými a čínskými chrámy, které mají neuvěřitelně magickou a tajemnou atmosféru, kterou nelze slovy dost dobře popsat. Zde se nachází u ulice Petaling, což je vlastně tržnice pod širou oblohou. Dneska je fakt mimořádné vedro, tak se občas musíme dojít schladit do nějakého klimatizovaného prostoru, abychom se úplně neuvařili… Pěšky odcházíme do čtvrti Bukit Bintang, kde je náš hotel a po cestě vidíme místa, která asi většině zahraničních návštěvníků zůstanou skryta… Poslední večeře (hovězí na pepři a pár piv značky Tiger) a jdeme na hotel. Sbalit si věci, sprcha, navlíct čistý hadry do letadla, vrátit pokoj a zavolat taxi přes aplikaci GRAB. Tentokrát nás poprvé veze ženská, to jsme tu ještě neviděli. Za hodinku jsme na letišti, odbavit se, utratit poslední ringity za pivo a kafe a poté výstupní razítko do pasu, čímž náš pobyt v Malajsii definitivně končí.
Nás už čeká “jen” jedenáctihodinový přelet do Istanbulu a pak dvouapůlhodinový přískok do Vídně.
Strašně rychle to uteklo.
Oba lety proběhly bez problémů. Na letišti ve Vídni se ještě pocitově na chvíli vracíme do Malajsie, alespoň co se počtu žen s muslimským šátkem týče; co se ale počasí týče, tak jsme spadli asi o 25 stupňů, je pěkná kosa. Převezmeme si zpátky auto, vyrazíme a zanedlouho jsme doma.
Další výlet je tedy za námi a Malajsie rozhodně nezklamala. Jedná se o mimořádně zajímavou a rozmanitou zemi s velmi příjemnými lidmi, jednoduchou na cestování a s obecně levnějšími cenami než u nás.