Vietnam 2025
Původním cílem naší letošní vietnamské expedice bylo projet zejména hornatý sever země, kam zatím až na výjimky nezavítá velké množství turistů (ve srovnání s jinými profláklými místy v zemi).
Do Vietnamu cestujeme na začátku října - tedy v období, kdy ještě obvykle prší, ale jsme na to připraveni. Letos je to nicméně silnější než obvykle a několik dnů před našim příjezdem udeřil na Filipíny a severní Vietnam velmi silný tajfun Bualoi, který s sebou přinesl obrovské množství srážek (místy až 400 mm za 24 hodin) a výsledkem jsou desítky mrtvých a nezvěstných, poškozená infrastruktura, neprůjezdné silnice a zejména v horách pak i značné sesuvy půdy. Aby toho nebylo málo, tak předpověď říká, že přijde ještě jeden tajfun jménem Matmo, o zhruba stejné síle…
Do Vietnamu vyrážíme ve stejné sestavě jako jsme jeli loni do Malajsie. Z Budějc jedeme Milan, Petr, Michal a já k Jirkovi do Hradce, tady necháme auto a skočíme do Jirkova Multivanu a hurá do Vídně na letiště. Všechno proběhne v cajku a po nezbytné a vlastně i obligátní návštěvě místního salonku sedáme na letadlo společnosti Air China a frčíme do Pekingu, kam dorazíme po asi 9 hodinách pohodového letu. Přestup tady byl neskutečný opruz, fronta hodinu a půl na kontrolu pasů a odbaveného zavazadla, kontrola teploty, nepříjemný personál, kompletní probírka... Pokud by byly na přestup třeba jen 2 hodiny, tak by to nemohlo klapnout - my ale měli bezmála 5, tak máme pořád dostatek času na přestup na navazující spoj do Hanoje, kde pak konečně po 4 hodinách letu přistáváme.
Je poledne místního času, najdeme taxíka, který nás odváží do staré čtvrti Old Quarter, přímo v centru. Necháme bágly na recepci jednoho hotelu a jdeme se najíst a domluvit další plán.
Předpověď na Hanoj a vše co je na sever od ní, je opravdu mizerná, nad ránem by měl dorazit tajfun a přinést mimořádné velké množství deště; i když nás to moc netěší, tak se rozhodujeme změnit plán a odjet na jih - kupujeme tedy lístky na dnešní noční lehátkový autobus do města Hue, ležícím již ve Středním Vietnamu.
Během odpoledne a podvečera si pak projdeme bezprostřední okolí jezera Hoan Kiem, které je jakýmsi přirozeným centrem Hanoje. Navštívíme několik pagod, ale najdeme i restauraci Hoa Vien, kde by měli mít točenou Plzeň. Sice měli jen lahvovou a plechovkovou (točené pak jen místní pivo), ale i tak bylo zajímavé najít uprostřed Hanoje klasickou Plzeňku se vším všudy a s českým jídelním lístkem (včetně kreseb Petra Urbana), česky nicméně z obsluhy nerozuměl nikdo a anglicky naprosto minimálně. Dojdeme na hotel přebalit bágly, dát sprchu a v 9 večer odjíždíme.
Autobus má 24 spacích kójí (na každé straně 6 nahoře a 6 dole) a je fakt nadstandardní (včetně masážních elektricky ovládaných lůžek). Pro muže v našem věku je pak velmi významným pozitivem přítomnost mimořádně čistého záchodu na palubě, zejména když je silnice docela plná děr a řidiči jedou navíc stylem brzda - plyn…
Po 11 hodinách cesty konečně dorážíme v 8 ráno do města Hue a naše středovietnamské dobrodružství může začít...
Už v Hanoji nám bylo dost teplo, o tom žádná. Ale tady v Hue je fakt vedro jako prase, a to je teprve 8 ráno. Navíc vysoká vlhkost, fakt paráda... Přejedeme na hotel, kde máme rezervované ubytování, necháme si na recepci bágly, dáme si snídani a najmeme si na celý den auto s řidičem k prohlídce místních pamětihodností (v půlmilionovém Hue jsou zajímavá místa docela vzdálená od sebe a proto je pronájem auta ideálním řešením; cena za pronájem sedmimístného auta byla 800.000 VND, tedy něco málo přes 30 USD za den za nás všechny). Hue bývalo od začátku 19.stoleti hlavním městem císařství, a to až do doby, kdy byla vyhlášena republika (1945). Za doby panování jednotlivých císařů tu byla postavena celá řada památek, někteří z nich si nechali postavit mauzolea, jak to tak u panovníků bývá… Celkem jich tu stojí 7, my navštívili 2 z nich, přičemž každé bylo úplně jiné - jedno velkolepé a pompézní císaře Khai Dinha a druhé, které si pro sebe nechal postavit císaŕ Tu Duc - to bylo naopak takové uklidňující v příjemném parku s jezírky. Každopádně každý z císařů stavbou mauzolea dovedl tehdejší státní kasu téměř na buben. Možná bychom jich navštívili i víc, ale díky horku nám i ta dvě úplně stačila.
Skvostným místem v Hue je pak Pagoda vůni, ležící na břehu řeky Song v malebném hájku se vzrostlými borovicemi. Poslední zastávkou pak byla historická citadela, což je vlastně opevněné císařské město, postavené podle vzoru Zakázaného města v Pekingu. Přestože bylo téměř zničeno během americko-vietnamské války, tak je v posledních letech částečně rekonstruováno, a se svými chrámy, paláci a zahradami je jednou z nejzajímavějších historických památek celého Vietnamu.
Před návratem do hotelu polkneme naprosto luxusní oběd v jedné místní malé restauraci a jdeme se poté ubytovat. Zmoženi ještě dlouhým letem, horkem a celonočním přesunem usínáme všichni jak špalci a vzbudíme se až za hluboké tmy. Bydlíme 5 minut pěšky od úplného centra, tak jdeme na večeři a poté sledujeme mumraj, který tu panuje. Je noc před úplňkem a probíhá tu slavnost draka. Michal by rád našel nějaký podnik, kde se tancuje salsa nebo bachata a Jirka se rozhodne jej doprovázet. Já s Petrem a Milanem se ale chceme jen chvíli projít po městě a pak už zapadnout zpátky na hotel. Když jsme u našeho hotýlku, tak si všimneme, že přímo naproti je malý Cuba bar, tak se rozhodneme dát si ještě šláftruňk na dobré spaní. Během 5 minut v baru začne hrát karibská hudba a po dalších 10 minutách dorazí parta asi 20 španělských seniorů, kteří začnou tančit uvnitř i venku nádhernou salsu… jak se pak ráno dozvídáme, tak Michal s Jirkou prochodili v noci půlku města, ale na žádný salsa bar nenarazili…
Z Hue pokračujeme dále na jih a poblíž města Danang se zastavujeme v Mramorových horách, což je několik vedle sebe stojících kopečků, které vystupují z úplné roviny jen kousek od mořského pobřeží. Polkneme k obědu obligátní rýži či nudle s hovězím (zatím naše nejčastější jídlo), tady ale byly naprosto luxusní za pár desítek korun (i s pár pivama a kafem jsem v přepočtu platil tuším něco přes pětistovku za nás všechny dohromady) a vzhledem k plným bříškům se rozhodneme místo po schodech absolvovat cestu nahoru naprosto mastňácky - proskleným výtahem. Cena cca 10 Kč za výtah nás též neodradí, tak si schody necháme až na sestup zpět a jedeme. Vrcholy Mramorových hor jsou pokryty hustou a vzrostlou vegetací, což činí návštěvu o dost příjemnější. Nachází se zde velké množství chrámů a chrámků, které jsou ve velmi dobrém stavu. Nejzajímavější je svatyně vsazená přímo do obrovské skalní jeskyně, do níž světlo proniká velkým stropním otvorem. Dolů pak seběhneme po mnoha schodech už po svých a následně odjíždíme dále na jih, do asi 30 km vzdáleného města Hoi An.
Ačkoliv je Hoi An hojně navštěvovaným turistickým městem, tak je jeho návštěva velmi příjemná. Centrum města je směsicí koloniální architektury a významného historického čínského vlivu, který tu panuje již po několik století. My máme to štěstí, že přijíždíme v den úplňku, takže se tu koná pravidelná slavnost, při které jsou na každém dome rozsvíceny barevné lampiony a místní se za tmy projíždějí na malých osvětlených lodičkách, což tomu všemu dodává ještě silnější atmosféru.
Projdeme si nevelké centrum města a po večeři zajdeme ještě na pár piv. Tady na internetu pak zjišťujeme, jak dopadla Hanoj a sever země po pondělním tajfunu. Ukazuje se, že nejet na sever a opustit Hanoj v neděli večer spacím autobusem bylo nejlepší rozhodnutí, které jsme mohli udělat. V níže položených částech Hanoje bylo v ulicích několik desítek centimetrů vody (tam si s tím ale brzo poradí), na severu to na mnoha místech odnesli hůř - některé oblasti se ještě nevzpamatovaly z předchozího tajfunu a ten další byl zřejmě stejně silný, na některých místech dokonce silnější. Některá města jsou dost poničena, mnohé silnice nesjízdné a velmi časté jsou sesuvy půdy. Mel jsem na severu původně rezervovaný pokoj v městě Cao Bang, ale psala mi paní z hotelu, že má na recepci pořad metr vody a ať určitě během minimálně 2 týdnů nejezdíme… napsali jsme jí, ať se drží a že se snad potkáme v příznivějších časech někdy v budoucnu… v některých částech severu ale nebyl hurikán tak silný a během několika dnů by mělo být možné, že by zejména severozápadní část mohla fungovat bez větších problémů.
Zatímco v severním Vietnamu se vypořádávají s následky tajfunu a je tam stále zataženo a trochu ještě prší, tak v Hoi Anu je nádherné slunné počasí. Půjčujeme si skútry a vyrazíme do asi 40-50 km vzdáleného My Son, což je takový vietnamský “Angkor”. Je docela velký provoz a taky se furt někde zastavujeme, tak do My Son dorazíme až po poledni. Oběd v hospůdce, u které jsme si nechali zaparkované motorky, byl naprosto luxusní opět za pár korun - nejlepší co jsme tu zatím měli. Kupujeme lístky (nějakých 6 USD na hlavu, tedy zlomek ceny do Angkoru v Kambodži) a od vstupní brány až k vlastnímu nalezišti popojedeme asi 2 km malým elektrickým busem, který je v ceně (v tom horku a při absenci stínu ideální). Naleziště je docela malé, ale kompaktní a na jeho prohlídku nám bohatě stačila hodina a půl, včetně shlédnutí představení místních tanečnic, symbolizujících apsary (nebeské nymfy v hinduistické a buddhistické mytologii). Pohyby jejich těl, rukou a prstů jsou těžko popsatelné, nutno vidět…
My Son je hinduistický chrámový komplex, který byl centrem mocné říše Čampa, která se nacházela v oblasti dnešního středního a jižního Vietnamu v období od 4. do 13.stoleti n.l. (Čampové byli poraženi Viety ze severu, kteří dodnes tvoří většinu obyvatel Vietnamu). Ve vlastním komplexu se na 4 místech nachází asi 20 staveb, které zaujmou mimo jiné i tím, že byly postaveny z cihel (na rozdíl např. od zmiňovaného Angkoru).
V komplexu potkáváme první Čechy - skupinu asi 15 starších lidi co jedou s cestovkou, tak se s nimi dáváme na chvilku do řeči a pak je opouštíme a s nimi i My Son.
Zpátky už jedeme na jeden zátah, ale odpolední provoz značně zhoustl. Zejména v Hoi Anu je slušná mopedová zácpa a když se k tomu v jednu chvíli přidá stovka skútrů vyjíždějících od jedné školy (neboť středoškolákům zřejmě právě skončila výuka), tak je to fakt masakr; zlatá Mánesovka v ranní špičce v Budějcích (neumím si představit, že by tu byť jen část lidi vyměnila skútry za auta - to by pak bylo teprve peklo… Jedeme ještě asi 5 km za město k moři na pláž Cua Dai, k níž přijíždíme již lehce po západu slunce. Michal ještě skočí do vln, ostatní se jen kocháme pohledem a procházíme se po pláži za přicházející tmy. Jsme u moře, tak k večeři volíme mořské živočichy podle chutě každého z nás - olihně, mušle, ryby. Vsechno skvělé. Po večeři jedeme zpátky do centra Hoi An, vracíme skútry a jdeme na hotel udělat ze sebe lidi. Skvělý den! Následně jdeme ještě do centra na 1 pivo a skončíme v baru, kde hraje místní kluk skvěle na kytaru - Hotel California v jeho podání byl snad ještě lepší než originál od Eagles. Nádherné zakončení nádherného dne.
Budíme se do deštivého dne - chvíli prší a chvíli leje. Nějak nám to ale nevadí a jdeme se ještě na dopoledne znovu podívat do centra, protože jsme jej za světla ještě pořádně neviděli. Staré kupecké domy, čínské chrámy, Japonský most - to jsou místa, která nelze nenavštívit. V půl třetí odpoledne sedáme na taxíka, kterého nám domluvil majitel našeho hotýlku, a odjíždíme do Danangu, odkud nám v 17:30 odlétá letadlo do Hanoje (včera jsme na ten let našli letenky za zhruba tisícovku na hlavu). Naše poznání středního Vietnamu bylo docela krátké, ale o to intenzivnější. Ted nás budou čekat zážitky zase v jiné části Vietnamu…
Odlet z Danangu do Hanoje měl bohužel bezmála čtyřhodinové zpoždění, takže čekáme dlouho na letišti a přistáváme až kolem jedenácté večer a než dojedeme na hotel (stejný jako jsme se ubytovali již naše první odpoledne ve Vietnamu), tak už je půlnoc. Jdeme ještě na jedno rychlé pivo pár metrů od hotelu a pak už konečně sprcha a do postele.
Po snídani jdeme sehnat lístky na autobus k moři, chceme jet na ostrov Cat Ba. Mají volné jízdenky na 13:00, tak je hned bereme a zbytek dopoledne se ještě trochu procházíme po centru, měníme peníze, dáváme si kafe a pak oběd. Pak zpět na hotel, hodit bágly na záda a přesunout se k nedaleké cestovce, odkud nám bus odjíždí. Jedeme velkým a přitom poloprázdným busem asi 3 hodiny do přístavu, přičemž zhruba v polovině cesty dělá autobus zastávku, aby si lidi mohli odskočit a občerstvit se. Prodávají se tady i ručně vyšívané obrazy s vietnamskými motivy (ceny jsou dle velikosti a pracnosti - malý o velikosti cca A4 začíná na 150 USD, vůbec si neumím představit, kolik hodin to může zabrat, určitě minimálně desítky…).
Bus nás vysype v přístavu a my pěšky dojdeme kousek na rychloloď, která nás po 10 minutách vyklopí na druhé straně, na ostrově Cat Ba, kde na nás čeká jiný autobus, který nás odveze na druhý konec ostrova, do stejnojmenného města Cat Ba. Vše je v ceně jízdenky, tedy nejen oba busy a ten trajekt, ale bus nás postupně vysazuje přímo přede dveřmi hotelů, který si každý z pasažérů nahlásí jako výstupní místo. Dorazíme až za tmy a ubytujeme se v příjemném hotýlku nedaleko centra. Co se cen ubytování obecně týče, tak ve Vietnamu je levné, až doposud jsme v malých hotýlcích obvykle platili cca 12 USD na osobu a noc (na pokoji s klimatizací a vlastni koupelnou, včetně snídaně); tady v Cat Ba v bezprostřední blízkosti moře je to neuvěřitelných 6 USD na hlavu při stejném rozsahu… jdeme na večeři, dáváme si 2 kg různých krevet a ještě půl kila olihní, k tomu saláty, rýže a samozřejmě pár piv. Zatím naše suverénně nejdražší večeře, ale i tak jsme to pak napočítali na něco málo přes 300 Kč na hlavu, se vším všudy…
Následující den po snídani se vydáváme na celodenní plavbu po zátoce Lan Ha Bay. Malý autobus nás vyzvedne přímo v hotelu, postupně nabere jednotlivé pasažéry a odveze do pár kilometrů vzdáleného přístavu, kde se nalodíme na menší loď, která nás bude celý den vozit po zátoce. Skupina je malá, čítá cca 25 lidí plus 3 členy posádky. Je nádherně počasí a postupně proplouváme kolem vápencových skalisek obrostlých zelení, která vyčnívají z vody jako obrovské rozsypané skalní bloky. Lan Ha Bay je podstatně menší a méně známější než nedaleká Halong Bay, ale je minimálně stejně tak krásná a je v ní jen zlomek turistů oproti své známější sestřičce. Celý den proplouváme zátokou, na jednom místě sedáme do kajaků a asi hodinu na nich jezdíme po zátoce. Na dvou místech proplouváme jeskyněmi, za kterými se vždy objeví další laguna - naprosto magická záležitost! Po skvělém a opulentním obědě (obdivujeme kuchaře, který v malinké kuchyňce na lodi vykouzlil opravdu delikatesní oběd s výběrem o asi 10 chodech) zastavuje kapitán blízko idylické pláže u malého ostrova a je možné skákat z horní paluby lodi do vody a případně plavat až k pláži. Celý den rychle uteče, pozdě odpoledne ještě plujeme kolem velké plovoucí rybářské vesnice a stihneme se i těsně před příjezdem do přístavu zastavit v jedné vesnici na ostrově a půjčit si tady na půl hodiny kola a vesnici si celou projet. Na jejím konci bohužel narazíme na plastovou skládku, která dojem ze všeho kazí - přesto všechno se tu během těch let od mé předchozí návštěvy Vietnamu situace v tomto hodně zlepšila a na mnoha místech je nepoměrně čistěji než bylo. Po příjezdu do přístavu nastupujeme do busu, který nás opět rozveze do našich hotelů. Než se sebe uděláme zase lidi, tak je venku tma jako v pytli a jdeme na večeři a po ní ještě na pivo a kluci dávají koktejl (až do 9 večer je happy hour, což třeba u piva znamená 8 Kč za 0,3 litru točeného nebo lahvového, dle výběru). Druhá a poslední noc na Cat Ba.
Po snídani si sbalíme věci, vyzvedneme vyprané prádlo a čekáme až nás na hotelu vyzvedne autobus do Hanoje, který jsme si již včera večer koupili v místní cestovce. Vše je jako před 2 dny, jen v opačném gardu a v 1 odpoledne vystupujeme u “našeho” hotelu v Hanoji, kde si necháváme věci a jdeme zjistit situaci ohledně možností přejezdu na daleký sever. Už v předešlých dnech jsme prověřovali situaci po tajfunech v jednotlivých provinciích severu a zatímco některé jsou pro nás stále pasé (komunikoval jsem znovu s paní z oblasti Cao Bang, se kterou jsem si psal již dříve, ale psala mi, že nejen její hotel, ale obnova celé infrastruktury bude trvat delší dobu a ať přijedeme někdy v lepších časech), ale do jiných už se cestovat dá. Jednou z možností je vyrazit do Sapy (což je hezké městečko s krásným okolím s rýžovými terasami), ale jednak už jsem tam byl a hlavně je to jedno z nejturističtějších mist celého Vietnamu. Zrovna tady na dálném severu bychom ale raději navštívili nějaká méně frekventovaná místa a rozhodujeme se odjet do města Ha Giang nedaleko hranice s Čínou. Předpověď počasí není moc valná, mělo by na celém severu pršet (ale ne permanentně a navíc v rozumné míře), tak to holt místo na skútrech absolvujeme v nějakém autě… Kupujeme si bleskově lístky na noční kabinový autobus ve 23:00 a máme tedy plno času. Vrátíme se na hotel, pronajmeme si do večera 1 pokoj, kam si hodíme věci a jdeme do města na jeho další objevování. Dáme si naprosto luxusní hovězí s nudlemi a pak se za necelých 50 Kč přesouváme taxíkem do jiné části Hanoje, ve které postupně procházíme několik chrámů a pagod, až dorazíme k obrovskému náměstí, jemuž vévodí Ho Či Minhovo mauzoleum. Je zavřené, ale my bychom dovnitř stejně nešli. Všichni vojáci se tu tváři hrozně vážně a důležitě, tak se přesuneme zase dál. Narazime na Train Street, což je uzounká ulička plná kaváren, kterou prochází železniční trať. Několikrát za den tudy projíždí vlak, což je chvíle, kdy se dá vše na stranu a čeká se na příjezd vlaku. My máme to štěstí, že asi 10 minut po objednaní kafe přijíždí vlak a mumraj začíná. Je to sice taková trochu instagramová záležitost, ale na druhou stranu je to fakt zajímavý zážitek. Postupně dojdeme pěšky zpátky až do centra, večer to v několika ulicích neuvěřitelně žije. Dáme večeři a pár piv, v autobuse bude zase záchod, tak není co řešit. Vrátíme se na hotel, dáme sprchu, přebalíme si bágly a čekáme zase na vyzvednutí a převoz k velkému spacímu busu. Ten vypadá téměř úplně stejně jako byl ten do Hue, až na jednu drobnou maličkost - není tu záchod. Větší prostatici začínají závidět menším prostatikům a probíhá diskuze o možném nákupu dětských plenek o velikosti 4XL. Nicméně autobus je připraven k odjezdu, tak poslední vyběhnutí ven dostat ze sebe co nejvíce těch před nedávnem vypitých piv a odjíždíme do Ha Giang.
Jestli cesta do Hue byla taková skákavá, ale přecijen vedla víceméně po rovině, tak tahle vzhledem k horskému profilu trati a nekonečným zatáčkám byla fakt zážitkem. Ale v noci řidič zastavil na záchod, tak jsme to všichni přežili a v 5 ráno dorazíme do města Ha Giang a naše severovietnamské objevování může začít.
Řidič autobusu nás v Ha Giangu vysazuje rovnou u hotelu, u nějž jsme si objednali program na příští 3 dny. Je něco před šestou ranní a chlapík nám dává 2 pokoje, abychom se ještě chvilku natáhli. Usnuli jsme ihned, protože noční cesta byla fakt divoká a nikdo z nás toho moc nenaspal. Po hodince vstáváme, dostaneme snídani a poté dorazí auto s řidičem a mladičkou průvodkyní jménem Tuna, kteří nás budou 3 dny vozit v této oblasti a ukáží nám všechno co je tu k vidění. Měli jsme úplně původně v plánu projet sever na skútrech, ale nejisté počasí, aktuální situace po povodních a absence řidičáku na motorku dvou členů výpravy nakonec rozhodla změnit dopravu na auto (obecně se píše, že tady na severu se fakt dělají kontroly řidičáků a před pár dny jsme potkali dva Čechy, kteří jeli sever na motorkách a jeden dostal pokutu 300 USD za to, že na motorku neměl řidičák - to je fakt raketa).
Vyrazíme a začíná hustě pršet, ale po hodince nebo dvou se vyjasní a dokonce svítí slunce (takhle se to počasí vlastně střídá celé 3 dny), takže někteří z nás chvíli litují rozhodnutí jet autem, aby jej následně zase kvitovali jako nejlepší možné rozhodnutí. Celé 3 dny projíždíme nádhernou krajinou, kterou lze slovy jen těžko popsat. Vyhlídky na homolovité kopce či rýžová polička nás vybízejí k dalším a dalším zastávkám. Na nejzazším severu Vietnamu žijí četné menšiny, největší etnickou skupinou jsou Hmongové, které potkáváme na každém kroku. Jeden den jsme navštívili historický dům místního panovníka ze začátku 19.století, ale jinak byly tyto 3 dny hlavně o přírodě. Naprosto úžasný byl zejména druhý den, kdy se projíždí průsmykem Ma Pi Leng v nadmořské výšce cca 1.500 m (a z nedalekých vyvýšených míst se naskýtá opravdu mimořádný pohled na zelené kopce, přičemž plující chuchvalce nízké oblačnosti tomu dodávaly snad ještě lepší atmosféru, než kdyby bylo úplně jasno) a též plavba lodí úzkým sevřeným kaňonem Nhi Qué. Trochu jsme se obávali, jak bude vypadat ubytovaní, ale bylo obě noci naprosto perfektní. Celkem jsme za 3 dny najeli necelých 400 km, ale vzhledem ke stavu silnic to bylo až až. Na mnoha místech byly významné sesuvy půdy a stržené části silnic a někde by snad šel člověk rychleji pěšky, než jsme jeli autem. Celé tyhle 3 dny na severu v nás ale zanechaly silný dojem a jestli bych si měl vybrat jednu oblast, kam se ve Vietnamu vrátit, tak by to byl právě sever.
Po 3 dnech se vracíme zpět do Ha Giangu a loučíme se s řidičem i průvodkyní, díky nimž jsme během těch 3 dnů viděli neskutečně krásných míst (Tuna mluvila anglicky, byť se silně vietnamským přízvukem). Zbývá nám přesunout se zpátky do Hanoje, přičemž čtyři z nás se rozhodují zvolit hned dnešní podvečerní bus, zatímco Petr zůstává přes noc v Ha Giangu a pojede až ranním busem. My čtyři sedáme v 7 večer do takového pololůžkoveho autobusu, který je velmi příjemný a kolem půl druhé ráno dorazime do centra Hanoje. Bereme taxík na hotel a jsme překvapeni, kolik lidi je touhle dobou ještě v centru. Ubytujeme se na 2 noci a zbývá nám poslední část našeho pobytu ve Vietnamu - další poznání Hanoje.
Čtyřmilionová Hanoj je hlavním městem Vietnamu (ačkoliv není největší - tím je Ho Či Min na jihu Vietnamu) a je v ní soustředěna většina historických památek i dalších pamětihodností této více než devadesátimilionové země. Některé jsme navštívili už v předchozích dnech během našich několikahodinových pauz mezi přejezdy mezi jednotlivými destinacemi, dnes ještě navštěvujeme Chrám literatury, což je taková oáza klidu v jinak velmi rušném městě. Kromě Konfuciova chrámu a paláce bývalých panovníků nás zaujaly fotografie, které ukazovaly Hanoj před 100 lety - neuvěřitelné, jak se z provinčního města stala pulsující metropole.
Nemůžeme vynechat obrovskou třípatrovou tržnici Dong Xuan Market, ve které se prodává snad úplně všechno včetně oblečení. V téhle části zeměkoule je super, že na vás prodejci nijak netlačí a pokud odmítnete, tak vám přesto poděkují - to je obrovský rozdíl třeba od severní Afriky, ale i mnoha jiných oblastí.
Na nam již známém místě poobědváme hovězí se zeleninou, zalijeme 2 lahvovými pivy a jdeme na hotel dát si šlofíka. Naproti hotelu vidíme ceduli, že mají točené pivo za v přepočtu 12 Kč, tak se ještě na jedno zastavíme.
V hospodě jsou i české nápisy Ahoj a Na shledanou a visí zde obraz Prahy - možná má majitel nějaký vztah k naší zemi… po chvilce se u nás najednou objeví Petr, tak jsme zase komplet. A ještě si k nám přisedne mladý Kanaďan, který je na tříměsíční cestě po Asii a je to jeho první den tady, tak mu dáváme nějaké rady. Z jednoho piva jsou nakonec 3, takže nám po příchodu na hotel nečiní žádný problém okamžitě usnout.
Probudíme se až pozdě odpoledne a rozhodneme se navštívit vodní loutkové divadlo, což je pro Hanoi jedna z typických forem zábavy. Představení trvá asi 50 minut a skládá se z 5 samostatných příběhů z dávné historie Vietnamu, přičemž živou hudbu zajišťuje 6 muzikantů hrajících na tradiční nástroje. Obdivujeme um loutkoherců, kteří - jak se na konci ukáže - navíc stojí téměř až po prsa ve vodě.
Po divadle přichází čas na poslední večeři ve Vietnamu, dáváme si skvělou Pekingskou kachnu, kterou zalijeme pár pivy a pak ještě rejdíme po několika uličkách, ve kterých to neuvěřitelně žije (Ostravská Stodolní by se i v dobách své největší slávy musela proti tomuhle propadnout hanbou), dáváme poslední piva a před půlnocí dorazíme na hotel. Poslední noc ve Vietnamu.
Po snídani jdeme naposledy do centra, nakoupíme několik nezbytných věcí pro sebe i naše blízké a vracíme se na hotel. Sbalit bágl do letadla, sprcha, hup do taxíku a na letiště. Tady utrácíme poslední zbytek hotovosti a sedáme na letadlo, které nás po necelých 4 hodinách letu vyklopí v Pekingu, kde následně ještě strávíme následujících asi 30 hodím času.
Do Pekingu přilétáme už za tmy a hned jdeme na imigrační a pasovou kontrolu a vyplňujeme dokumenty k tzv. tranzitnímu vízu, které nás tady opravňuje pobývat až do navazujícího letu (max. až 240 hodin). Celá procedura je ale překvapivě rychlá a zanedlouho si už vyzvedáváme bágly a jsme v Číně. Rovnou na letišti vyměníme pár dolarů a po výlezu z letištní haly zažíváme teplotní šok, neboť zatímco se Vietnamu nám bylo furt vedro, tak tady je jen 11 stupňů a navlékáme na sebe všechny teplé věci, které máme s sebou. Na hotel (který jsem před pár dny zarezervoval přes Booking), si raději bereme taxíka. Cesta trvá zhruba hodinu, projíždíme mnohaproudými dálnicemi kolem vysokých mrakodrapů. Všude jsou nainstalovány permanentní kamery kvůli sledování - velký rozdíl oproti Vietnamu. Fízlování lidí tady fakt dotáhli do dokonalosti. Kromě Michala nám nefungují data, která jsme si zakoupili, tak vše v tomto smyslu musí řešit Michal. V hotelu jsou neuvěřitelné malé pokoje s malinkým oknem a budeme tu jak sardinky, ale nepotřebujeme nic než se tu vyspat, tak je nám to jedno.
Na večeři odcházíme do blízké hospody nižší cenové kategorie, ale najíme se tu kupodivu dobře a překvapují nás nízké ceny, které jsme čekali daleko vyšší. Pijeme lahvové pivo značky Yanjing o zajímavém objemu 600 ml. Z Vietnamu jsme zvyklí, že s angličtinou sice ne všude pochodíme, ale na turistických místech, v hotelích a v restauracích se přeci jen najde někdo, s kým se člověk domluví. Tady ale ne, anglicky fakt minimálně, dokonce jsou na některých místech informace pouze v čínštině, což třeba u jídelních lístků je takové tahání králíka z klobouku. Naštěstí má hodně hospod jídelák s fotkami, což nám usnadní výběr, i když občas máme pocit, že nám přinesli něco jiného, než jsme měli v úmyslu…
Vzhledem k absenci klimatizace nám bylo na pokojích v noci pořádný vedro, ale jakmile jsme vyrazili ven koupit si snídani, tak jsme byli vděčni za bundy, které máme na sobě. Michalovi se pak přes jednu aplikaci podařilo sehnat privátního taxikáře, který nám bude celý den k dispozici a vyrážíme k Velké čínské zdi. Cesta přes dvacetimilionový Peking nám zabere skoro 3 hodiny času, pokoušíme se v jedné bance vyměnit 100 USD, ale paní chce vyplnit 2 rozsáhlé formuláře formátu A4, což odmítáme a zkusíme vyměnit jinde (nakonec se nám to ta celý den nepodaří a dlouho nejsme úspěšní ani ve výběru z bankomatu, nakonec až odpoledne vybíráme z jednoho bankomatu Bank of China - zlatý Vietnam!). Ve Vietnamu sice všude vlají vlajky s rudou hvězdou a srpem a kladivem, ale jinak je to (alespoň pro turisty a cestovatele) země, ve které se můžete pohybovat zcela svobodně - v Číně tahle propaganda sice až taková na první pohled není, ale rozhodně se tu cítíme pod obrovskou kontrolou Velkého bratra. Nás řidič sice neumí anglicky ani slovo, ale s pomocí překladače a jeho dcery (které po cestě volá a která umí anglicky) se z něj ukáže skvělý pomocník. Rovnou z auta nám zajistí lístky na zeď, odveze nás až k poslednímu parkovišti a jde s námi až k turniketu, aby se ujistil, že všechno klaplo.
Velká čínská zeď byla stavěna už od 7.století, ale její dnešní podoba je z doby mezi 14. a 17.stoletím, kdy této říši vládla dynastie Ming. Hlavním cílem zdi byla ochrana před nájezdníky ze severu. My se nacházíme v sekci Mutianyu a abychom se dostali ke vstupu do ní, tak z údolí nahoru vyjíždíme lanovkou. Možná i vzhledem ke slunečnému (byť chladnému) počasí jsou tu zpočátku fakt davy lidí, ale s rostoucí vzdáleností od vstupu jejich počet klesá (ono je to fakt furt nahoru nebo dolů a schody jsou neuvěřitelně strmé), takže na některých místech se dají udělat i fotky, aniž by na nich místo zdi bylo vidět jenom tisíc Číňanů… Procházíme její část, děláme fotky a scházíme dolů k autu pěšky, kde na nás náš řidič čekal. Odjíždíme zpátky do Pekingu, po cestě párkrát zastavujeme na výběr čínských juanů z bankomatu, až jsme tedy v jednom konečné úspěšní. Než nás řidič vysadí v centru, tak se s nim ještě domlouváme, že nás pozdě večer vyzvedne u hotelu a odveze na letiště.
Chceme se ještě podívat na velký tibetský chrám Lama Temple, ale jednak neberou karty, a navíc za chvíli zavírají, tak máme smůlu. Najdeme nejbližší metro, nějakým zázrakem si koupíme lístky, ještě větším zázrakem nasedneme na správnou trasu, a dokonce vystoupíme i na správné zastávce. Je už pozdě odpoledne, jdeme na hotel kolem krásného jezera, a protože jsme od malinké snídaně nic nejedli, zastavujeme se v malinkém bufáčku na obědovečeři. Samí místní, nikdo ani slovo anglicky, tak vybíráme zase z obrázků. Každý si něco objedná, já s Jirkou hovězí s nudlemi. Sice nám místo toho přinesou hustou polívku, ale je výborná. Zalijeme ještě pár pivy a ještě se cestou na hotel projdeme po místních ulicích včetně malých bočních, kde žijí lidé úplně jinak než v načančaném centru. Hodíme si věci na hotel a jdeme ještě do přilehlých uliček utratit poslední juany. Jirka dostává znovu hlad, tak si ještě v jedné malinké hospůdce dává jedno jídlo podle fotky, my ostatní už jenom pivo. Paní se Jirky přes překladač ptá, zda chce i chilli. Jirka přikyvuje. Paní přináší vzápětí velký talíř hovězího na asi čtvrt kile nakrájených chilli papriček. Jirka začne svou barvou po chvíli chili papričku i barevně připomínat, ale nakonec to prý bylo nejlepší hovězí co za celou dobu měl…
Zpátky na hotel, orazit na asi 2 hodiny, sbalit finálně věci do letadla a pozdě večer už na nás před hotelem čeká náš řidič a po necelé hodině nás vysazuje u letiště (jeho dcera mezitím zjistila terminál, odkud nám to letí, takže nás vysadí přímo u něj). Se všemi se rozloučíme a říkáme si, že byla obrovská výhra na něj narazit…
Veškeré odbavení na letišti klaplo až neuvěřitelně hladce a máme poměrně dost času do odletu, který je před třetí ranní.
Téměř celý desetihodinový let do Vídně jsem prospal, to se mi stalo asi prvně v životě. Ve Vídni je jen 1 stupeň nad nulou, takže vlastně v Pekingu bylo docela teplo. Sedáme do auta, vyrážíme domů a shodujeme se, že tenhle kout světa prostě nezevšední a lze jej určitě navštěvovat i opakovaně…
