Arménie 2024
Mlha se válí všude kolem a není vidět ani na pár metrů. Najednou - jako mávnutím kouzelného proutku - se během pár vteřin rozplyne a přede mnou se objeví skalní klášter Tatev a na pozadí úžasné panorama Malého Kavkazu, fantastický pohled! Ale pěkné popořádku...
Z Vídně odlétám večerním letem až ve 22:50, jedná se o předposlední let toho dne, a tak je letiště téměř úplně prázdné. Mým cílem je Arménie, konkrétně Jerevan. Let trvá necelé 4 hodiny, díky tříhodinovému časovému posunu přistávám kolem půl šesté ráno místního času. Projdu pasovkou, vyměním nějaká eura na místní měnu (kurz arménského dramu vychází na 6 haléřů) a vycházím z letištní haly. Hned se na mne sesypou místní taxikáři a nabízí mi odvoz do centra jen za 3.000 dramů (necelé dvě stovky), ale i tak všechny odmítám, protože vím, že odsud jezdí každou půlhodinu autobus. Za chvíli skutečně přijíždí a za pouhých 300 dramů odjíždím. Cesta do centra trvá asi půlhodinu a vystupuji na nějakém náměstí. Je už sice po půl sedmé, ale je tu skoro úplně vymeteno a tma jako v pytli. Odcházím na nejbližší metro po úplně tmavých ulicích bez veřejného osvětlení, jen sem tam přejede nějaké auto… po asi 12 minutách poměrně rychlé chůze dorazím k nejbližší zastávce metra a kupuji si lístek (100 DRM, 6 Kč) a jedu asi 5 zastávek na nádraží, odkud by měly odjíždět autobusy na jih země. Jsem tu správně, autobus pojede v 9 hodin. Teprve teď, kolem půl osmé, se začíná rozednívat a na ulicích se začíná objevovat větší množství lidí, což mne docela překvapuje. Příjemně mne pak překvapuje teplota, protože jsem byl připraven na mnohem větší zimu… kolem půl deváté nacházím autobus, který jede kam potřebuji - do města Goris na jihu Arménie. Autobusy, které zde jezdí, nejsou klasickými velkými autobusy jako u nás, ale jsou to mikrobusy na podvozcích MB Sprinter nebo Ford Tranzit a mají kapacitu kolem 20 osob, říká se jim maršrutka. Cesta do Goris trvá něco přes 4 hodiny, v polovině cesty dělá řidič zastávku na 10 minut. Obecně platí, že vystoupit můžete kde chcete, ale vždy platíte cenu celého jízdného od počáteční až do cílové stanice. Až do té zmiňované zastávky jsem byl jediným cizincem na palubě, ale zde nastupuje japonský pár, který je tu na svatební cestě. Holčina anglicky neumí skoro vůbec, kluk ale ano a dáváme se do řeči. Holka furt něco vypráví a kluk mi překládá, že loni byla v Praze a moc se ji tam líbilo, hlavně jak furt žereme a nejvíc ji fascinovalo, jak moc se u nás pije pivo a z jak velkých sklenic - předpokládám nicméně, že přitom měla na mysli jen půllitry… brzy odpoledne dorazíme do Goris, rozloučím se s japonskými kámoši, hodím na záda batoh a jdu na ubytování. Na rozdíl od Jerevanu je tu pěkná kosa, odhaduji tak 4-5 stupňů a je vysloveně mlhavo a sychravo. Najdu ubytování, které jsem si asi před 3 dny rezervoval na Bookingu a které provozují starší manželé, asi sedmdesátníci. Mám k dispozici prostorný pokoj s koupelnou, přičemž pan domácí mi s radosti oznamuje, že mi už asi před hodinou pustil topení. Jak se však ukazuje, je to jen takový malinký, asi šestižebrový elektrický radiátor, takže teplota v místnosti je asi tak o půl stupně vyšší než venku... Nechám na pokoji bágly a domlouvám se s pánem, zda mne hodí do asi 10 km vzdálené opuštěné vesnice Khondzoresk, kam jsem se tak jako tak chtěl podívat. Sedáme do jeho stařičké Lady Niva, což se ukáže být jako skvělá volba, protože s běžným osobákem by nebylo možné se tam dostat - zpočátku se sice jede po asfaltu, ale poslední 4 kilometry už totálně zablácenou cestou, kde i tahle 4x4 má co dělat. Přijíždíme na nezpevněné parkoviště, kde v létě určitě panuje čilý ruch (jsou tu 2 jednoduché stánky a gril), teď tu ale není ani noha. Vystupuji a domlouvám se s chlapíkem (jmenuje se Račik), že na mne tady počká, než se vrátím. Sestupuji asi po asi 400-500 schodech (nepočítal jsem je) dolů do soutěsky, na jejíž druhé straně leží ruiny opuštěné vesnice. Všude se válí chuchvalce mlhy, které tomu všemu dodávají vyloženě autentickou atmosféru. Kdybych tu byl před pár lety, tak bych musel sestoupit ještě úplně na dno soutěsky, abych mohl přejít na druhou stranu, ale dnes už to není nutné. Před několika lety tu postavili velmi dlouhý visutý most, přes který se přechází na druhou stranu soutěsky. Trochu se kýve, ale ve srovnání s jinými to není nic hrozného. Navíc mám na zádech jen malý batůžek a ne velký expediční batoh, tak jsem na druhé straně raz dva. Tady se něco přes půl hodiny procházím kolem ruin starých domů a jeskyní, které bývaly dříve též obývány. Jedinou zachovalou stavbou je starý kostelík, který byl otevřený a o který se evidentně stále někdo stará (Arménci jsou obecně silně věřící a kostely udržují, jak jen je to možné). Tady v soutěsce se pomalu začíná stmívat, a tak se pomalu vracím stejnou cestou zpátky - nejprve přes most a pak po schodech nahoru. Mělo to tu zcela mimořádnou atmosféru, i vzhledem k zachmuřenému počasí a troskám domů to působilo skoro až strašidelně a přesto úžasně. Vyškrábu se po schodech nahoru, vyfuním se a dorazím na parkoviště, kde na mne čeká chlapík s autem a vracíme se zpátky. Na pokoji už je tepleji, možná už to nemá daleko k 10 stupňům, ale já jdu ještě do města, abych jej trochu prozkoumal - byť zpočátku za šera a pak už za úplné tmy. V jediném místním supermarketu evropského typu (velikostí menší BILLA) si k večeři kupuji hotovou místní pizzu (zapečený chleba lavaš s uzeninou a sýrem, moc dobré) a objevím též Kozla v plechovce, tak jich pár přihodím a odcházím na ubytko. Tady zatím chodím ve všem co mám, ještě tu není úplně vedro na trenky… po jídle, pivech a panáku Jägermeisteru je ale vše veselejší a jdu spát. I tak mám v noci na sobě asi 3 vrstvy včetně mikiny s kapucí…
Ráno je všude namrzlo, bylo pár stupňů pod nulou. Paní mi nachystala opulentní snídani - vajíčka s domácími hranolkami, sýry, džemy - bylo toho tak pro 2 až 3 lidi, rozhodne ne pro jednoho… Dnes se chci podívat na klášter Tatev, který je vzdálen asi 35 km od Gorisu a protože k němu nejezdí žádná veřejná doprava, tak se domlouvám s Račikem, že mi opět udělá taxíkáře. Ke klášteru se dá běžně dostat autem, ale na cestě zjišťujeme, že dnes to možné nebude - silnice se opravuje a bude až do pozdního odpoledne uzavřena. Nic ale není ztraceno, protože před několika lety postavili z blízké vesnice Halidzor lanovku až ke klášteru (já se jí původně chtěl vyhnout a jet až na místo autem). Na rozdíl od Gorisu je ale tady mlha a nízká oblačnost a skoro nic není vidět. Nicméně Tatev chci vidět i kdyby to mělo být v úplné mlze a tak si kupuji zpáteční lístek s tím, že Račik na mne bude celou dobu čekat na parkovišti. Na místní poměry je lanovka velmi drahá (9.000 AMD/ 550 Kč za zpáteční jízdenku), ale jinde by stála mnohonásobně víc - je to údajně nejdelší nepřerušovaná kabinová lanovka na světě s délkou 5,7 km… V lanovce (která je fakt krásná, velká a moderní, stavěli ji tu Kanaďani a veškerý výtěžek z jízdného jde na obnovu kláštera Tatev) jede kromě mne a obsluhy pouze několik Rusů. Je mlha jako prase a viditelnost pár metrů. Znenadání během několika vteřin ale veškerá mlha a oblačnost zmizí a je naprosto nádherně! Najednou je vidět klášter Tatev a na pozadí hory se zasněženými vrcholy, které dosahují bezmála čtyřtisícové výšky. A taky je už vidět dolů pod nás, lanovka jede část cesty ve výšce úctyhodných 320 metrů nad úrovní terénu. Po pouhých 12 minutách jízdy jsme na horní stanici lanovky, odkud je to ke klášteru jen pár minut chůze. Já se ale nejdříve vyškrábu na jedno vyvýšené místo nad klášterem, ze kterého je celý komplex perfektně vidět a pak teprve jdu na jeho prohlídku. Tatev má pro Arménce mimořádný duchovní a historický význam, byl založen již v 9.století, jeho vrchol nastal ve 14.stoleti a hrál velmi významnou roli i u vzniku samostatné Arménie ve 20.letech minulého století. Vzhledem ke krásném počasí a naprostému minimu turistů si člověk může patřičně vychutnat atmosféru, která tu panuje (stejně jako mnohé další kláštery je Tatev dodnes v provozu). Jsem asi na nejjižnějším místě mého putování Arménií, do Íránu je to co by kamenem dohodil (myšleno obrazně, reálně to bude ještě takových cca 60 km) a z Tatevu už se budu pomalu a postupně vracet do Jerevanu. Zatím se vracím lanovkou zpátky k parkovišti a sedám k Račikovi do auta a uháníme zpět do Gorisu.
Kousek za stávajícím městem se na jednom kopci nachází starý Goris, kde už dnes nikdo nebydlí. Není to daleko, něco přes půl hodiny pěšky, nalézám zde dávno opuštěné domy a stejně jako v Khondzorsku i jeskyně, které byly kdysi dávno též obydleny. Následně se seznamuji i s dalšími možnostmi, které město nabízí, je tu park, velký kostel sv. Řehoře, ale nacházím i světštější místa jako jsou hospůdky s místním pivem… Pobyt na jihu Arménie mi rychle utekl a já se už budu přesouvat dále - koupil jsem si jízdenku na maršrutku z Gorisu do Areni ve střední Arménii, tak jsem zvědav, co mne v příštích dnech čeká tam…
Maršrutka z Gorisu do Jerevanu odjíždí každý den v 9 ráno, jsem tu asi o 15 minut dříve a je furt pěkná zima, zřejmě těsně nad nulou. Pár minut před odjezdem busu se zjevují mí známí Japonci a jedeme tedy opět společně - oni ale až do Jerevanu, zatímco já vystupuji zhruba v polovině cesty, ve městečku Areni. Je něco před polednem a je o poznání tepleji než bylo v Gorisu. Najdu si zde krásné ubytování v soukromí (u rodiny asi třicetileté holčiny, která mluví výborně anglicky) a na pokoji mám vyloženě teplo - jaký rozdíl oproti Gorisu! Asi 10 km od Areni se nachází klášter Noravank, kam se chci vydat. Žádná veřejná doprava tam sice nejezdi, ale těch 20 km tam a zpět dám přece i pěšky… Jdu po silnici úzkým kaňonem a v okamžiku kdy se kaňon rozšíří a proniknou do něj paprsky slunce, tak začne být krásné teplo. Na silnici je naprosto minimální provoz, ale možná každé třetí auto mi zastaví a vždy aspoň kousek popoveze. Jedním z nich je dvojice lovců, mají plné auto loveckých pušek a jsou hrozně fajn. Další auto mne pak vysazuje přímo až u klášteru Noravank, který leží na vysoké skále nad kaňonem a do poslední chvíle není vidět. Je menší než Tatev, ale je skutečně nádherně zasazený do okolní červenooranžové krajiny a líbí se mi asi ještě víc. Ne že by v Tatevu bylo nějak hodně turistů, ale tady není skoro vůbec nikdo, dokonce ani žádný prodejce vody… na parkovišti jsou asi jen 2 nebo 3 auta, takže fakt nádhera. Klášter má neuvěřitelnou atmosféru a do jeho oken proniká paprsek odpoledního světla, které tomu všemu dodává ještě více magičnosti. Asi bych tu strávil i delší dobu než tu hodinu a půl, ale nedá se nic dělat, slunce se začne schylovat k obzoru a musím vyrazit, abych se zpět dostal do tmy. Zpátky do Areni jdu stejnou cestou zase pěšky, žádné auto zpět dlouho nejede, až mi jedno zastavuje samo od sebe - stejní lovci, kteří mne asi před 2 nebo 3 hodinami už jednou brali… Vítáme se jako staří známí a strávíme spolu zase pár báječných okamžiků. Právě tahle neočekávaná setkání s místními lidmi jsou tím, co všem cestám dodává obrazně to správné kořeni… Popravdě řečeno by to ale bylo mnohem složitější (neříkám nemožné, ale určitě nekomfortní) bez znalosti ruštiny - starší generace zde na rozdíl od té nejmladší neovládá angličtinu, ale jakmile na ně promluvíte rusky, tak jste jejich… Jinak Areni je centrem vinařství celé Arménie, což sice já jako pivař náležitě neocením, ale do jednoho velkého vinného sklepa jsem přecijen též zavítal a samozřejmě jsem i ochutnal…
A nesmím zapomenout na to, že jsem si náležitě užíval ubytování - snídaně bez chyby a hlavně jsem spal v trenkách a triku s krátkým rukávem, věc nevídaná!
Z Areni je to pouhá hodina a půl cesty do Jerevanu, ale o víkendu toho moc nejezdí, tak jdu zkusit stopovat. Když mne majitel vinného sklepa (ve kterém jsem předchozí večer chvíli seděl) viděl stopovat u hlavní silnice, kudy dnes projíždí fakt málo aut (a většinou jsou to jen místní, kteří popojíždějí jen kousek), tak volá pár lidem, zda někdo dnes nejede do Jerevanu; po 5 minutách mi říká, že sehnal člověka, který tam za chvíli jede a za dalších 15 minut mne už nabírá do auta a frčíme do Jerevanu…
Rozhodl jsem se, že si v hlavním městě udělám na pár dní základnu a budu odsud vyrážet na jednodenní cesty za zážitky nalehko, jen s malým batohem… za 2 hodiny cesty maršrutkou totiž můžu být z Jerevanu téměř kdekoliv co se severní Arménie týče, a přitom mi tím odpadnou poměrně náročné přesuny s velkým batohem…
Hlavní město Arménie už se na mne těší. Hlavně ale já na něj…
Někdy před polednem mne chlapík vyklopí u metra a já jedu na ubytování, které jsem si dnes ráno rezervoval přes Booking. Na uvedené adrese ale nemůžu žádné ubytování najít, je to běžný velký činžovní dům a ani nikdo z kolemjdoucích netuší, že by tam něco takového bylo. Zkouším tedy na ubytování psát a zatím čekám v jednom rychlém občerstvení, ale nikdo na mé zprávy na WhatsAppu nereaguje, tak asi po hodině a půl raději ubytování zruším (ještě to šlo bezplatně) a najdu a zarezervuju jiné, raději už v nějakém hotýlku, asi kilometr daleko. Hodím tedy bágl na záda a když dorazím na místo, tak mi recepční říká, že se ale stala nějaká chyba, že pokoj budou mít volný až od pozítří a že mne do té doby ubytují někde poblíž, což jsem odmítl, protože se už pak nechci zase balit a stěhovat… tak znovu hodit bágl na záda, zrušit tohle ubytování a hledat další - do třetice to ale byla trefa do černého! Malý hotýlek s asi 8 pokoji, cca 5 minut k metru, 10 minut do úplného centra a přitom v takovém vnitrobloku, kde byl absolutní klid. Strávím tu celý zbytek pobytu v Arménii a hodlám odsud podnikat jednodenní výlety k zajímavým místům.
Jeden den vyrážím ráno busem na jihozápad ke klášteru Khor Virap. Ve velmi, ale velmi stařičké maršrutce se vzájemně seznamujeme s mladičkou Ruskou, která je v Aménii jen na pár dnů a jednou Číňankou, která je na cestách už 2 měsíce, z toho týden zde v Arménii. Ke klášteru jdeme bezmála hodinu od místa, kde nás autobus vyklopil, ale nikomu to nevadí - jednak je krásné počasí, a hlavně pohledy na klášter Khor Virap s horou Ararat v pozadí jsou skutečně dechberoucí… V klášteře navštívíme mimo jiné maličkou kobku, do níž vede cesta po strmém šestimetrovém žebříku a v níž údajně svatý Řehoř strávil 13 let svého života, neboť se nechtěl vzdát křesťanské víry. Navíc máme štěstí i na mši, která se tu právě koná a je tu opravdu výjimečná atmosféra. Po prohlídce kláštera jdeme ještě na jednu vyhlídku, ze které je nádherný pohled na Ararat - máme jej jako na dlani. Ve vzdálenosti pouhých několika set metrů od nás již vidíme hraniční plot, hranice s Tureckem (na jehož území Ararat po anexi několika západoarménských provincií ve 20.letech minulého století leží) je neprodyšně uzavřena. Následně se vracíme zpět k hlavní silnici, kde nám po nějakých 10 minutách čekání zastavuje maršrutka a vracíme se zpátky do Jerevanu, kde se naše cesty opět rozdělují… odpoledne a večer pak trávím prohlídkou Jerevanu, který je o dost živějším městem, než jsem se domníval - o víkendu byli snad všichni venku v ulicích…
Hned následující den po návštěvě Khor Virapu jsem se vydal na severovýchod k jezeru Sevan, což je asi hodina a čtvrt cesty maršrutkou. Oproti včerejšku byla na místě neuvěřitelná zima a v Sevanu mne přivítal i sníh a zamračené počasí (vzhledem k nadmořské výšce bezmála 2.000 metrů se to ale dalo čekat). Nechám se taxíkem za pár desetikorun odvézt k asi 7 km vzdálenému klášteru Sevanavank, ale je opravdu hnusně, tak zde nepobydu dlouho. Zpestřením je pro mne starší chlapík, který mi vypráví, že byl v roce 1985 s Čedokem v Československu a sděluje mi jeden zážitek za druhým. Vracím se zpět do Sevanu, ale je tu fakt děsně ošklivě a nějak nemám chuť tu pobývat dlouho, tak tu strávím asi hodinu procházením po městě a pak se vracím maršrutkou do Jerevanu, kde je výrazně tepleji. Pozdně odpolední a večerní prohlídka Jerevanu nemohla chybět, začínám tomu městu přicházet na chuť.
Další den se vydávám maršrutkou tentokrát na jihovýchod (pokaždé jedu z jiného nádraží, k němuž se nejprve od metra musím dostat nějakým busem; ty tu ale jezdí každou chvíli a stojí stejně jako metro jen 100 AMD/6 Kč). Z nádraží Gai trvá cesta asi hodinu a stejně jako do Sevanu jsem jediný cizinec na palubě. Maršrutka končí asi 4 km před klášterem Geghard, což bych mohl dojít pěšky, ale nabídnutá cena za taxík je tak nízká, že neodolám a nasednu. Klášter Geghard je úplně jiný než všechny předchozí - zejména proto, že je zasazen do skalního masivu, který tvoří jednu jeho stranu. V klášteře je pramen (údajně zázračné) vody a je v něm naprosto úžasná akustika. Když venku zaslechnu němčinu, tak se trojice kluků německy ptám, odkud jsou a oni že z Vídně. Já že z Budějc a 2 z nich hned přejdou do češtiny - jsou to sice již rodilí Vídeňané, ale rodiče pochází z Brna a emigrovali těsně před rokem 1989, a již zůstali v Rakousku. Oba kluci mluví česky perfektně, zatímco třetí ne - tomu se ale nelze divit, je to Íránec žijící ve Vídni... Společně si takhle vyrazili na výlet do Arménie a protože mají půjčené auto, tak to využiji a z Geghardu s nimi v autě odjíždím navštívit další 2 zajímavá místa - obrovskou čedičovou skálu Symfony of Stones (něco jako naše Pánská skála, ale mnohem větší) a chrám Garni z 1.stoleti, který byl po ničivém zemětřesení znovu postaven do původní podoby v 60.letech minulého století. V Garni se rozloučíme, oni jedou na jih, já chytnu opět maršrutku a vracím se zpátky do Jerevanu. Právě včas na to, abych se stačil ještě podívat na pár dalších míst, která mne zajímala…
Miliónový Jerevan je hlavním a největším městem země. Čím déle tu jsem, tím víc mu přicházím na chuť. Je tu překvapivě velmi živo (o víkendu až neuvěřitelně), je tu taková kavárenská kultura a během dne i večer hrají venku muzikanti, moc příjemné… Město má množství velmi širokých bulvárů a parků a je v tomto smyslu výrazně odlišné od mnoha dalších měst v postsovětských zemích, která jsem dosud navštívil. Nachází se zde velké množství chrámů a kostelů stejně tak jako brutalistních staveb z dob, kdy Arménie byla součástí Sovětského Svazu.
Nemá smysl vyjmenovávat seznam úplně všeho zajímavého co je tu k vidění, to by bylo dlouhé psaní, tak opravdu jen to, co je fakt mimořádné: Hlavní katedrála a množství dalších kostelů - ve 2 z nich jsem měl štěstí na právě probíhající svatbu a v jednom na křtiny. Obrovská socha Matka Arménie, postavená na nejvyšším kopci ve městě (socha má tvar kříže, což byl tedy na konec 50.let v SSSR mimořádně odvážný čin). Kaskády nad městem, z nichž je (zejména při západu slunce) nádherný pohled na Jerevan s horou Ararat na obzoru. Trhy a prodejny místních řemeslných výrobků. Více než půlkilometrový tunel pro pěší. Modrá mešita - jediná mešita v celé Arménii, jejíž obnovu zafinancoval sousední Írán (mimochodem - s Íránem má Arménie mimořádně nadstandardní vztahy, zatímco s Tureckem a Ázerbajdžánem je to přesně naopak a hranice do těchto dvou zemí jsou uzavřeny). Obrovské množství různých soch po celém městě. Zcela mimořádná atmosféra pak panuje u památníku obětem arménské genocidy začátku 20.století, s věčně planoucím ohněm.
V Jerevanu moje putování Arménií končí. Malá země s pouhými 3 miliony lidí, ležící v neklidném regionu Zakavkazska. Země s nádhernou přírodou a mnoha památkami - zejména středověké kláštery jsou opravdovými historickými a církevními skvosty. Přes všechno výše uvedené ale pro mne nejúžasnější na téhle zemi jsou její lidé - hrdí, ale přátelští a nápomocní. A i díky alespoň částečné znalosti ruštiny byly zážitky s místními lidmi to nejvíc, co si z téhle cesty odnáším...
Tak sbohem Arménie! Nebo spíš na shledanou?
