Kolumbie 2022

Kolumbie 7 Kolumbie 9 Kolumbie 3 Kolumbie 4 Fotografie 2 Kolumbie 1 Kolumbie 8 Kolumbie 5 Kolumbie 6

Stoupáme do slušného svahu, funím jako lokomotiva, ale stojí to za to! Vydrápeme se na vyhlídku, odkud spatříme v celé kráse zelené údolí s neuvěřitelným množstvím voskových palem - jsme ve Valle del Cocora v centrální Kolumbii. Ale pěkně popořádku...

Přesně na den 3 měsíce od mého odletu na jih Afriky míří tentokrát moje cesta na další velmi zajímavý kontinent - do Jižní Ameriky, cílem je Kolumbie. Odlet z Vídně je zajímavý, protože tam nejsou žádné klasické odbavovací přepážky a kompletní odbavení si cestující provádí sami -  vytištění palubní vstupenky, označení zavazadla i jeho položení na pás, úplně všechno bez obsluhy (v celé hale bylo jen pár zaměstnanců, kteří s tím pomáhali těm, kteří nevěděli jak na to). Let do Frankfurtu utekl raz dva, a odsud již letíme přímým letem do Bogoty. Stejně jako do Namibie letím i teď s Lufthansou, ale zkušenost je zcela odlišná - pivo a víno v ceně, příjemné stevardky, takže dvanáctihodinový let celkem utekl a vzhledem k sedmihodinovému časovému posunu přistáváme v Bogotě v 7 večer místního času. Chytneme taxíka a vyrážíme do centra na hotýlek, který jsem dopředu zamluvil. Z letiště je to více než 20 km, ale projeli jsme jako nůž máslem, nádhera... Jsme ubytováni v úplném centru a vyrážíme ještě na chviličku do víru velkoměsta - nejdřív do jednoho sportbaru, kde shlédneme zápas nejvyšší místní fotbalové soutěže (fotbal je tu sport č.1) a pak ještě do jedné malinké hospůdky. Vracíme se na hotel, je po jedenácté večer místního času, takže doma už je 6 ráno - byl to fakt dlouhý den...

V půl čtvrtý odpoledne nám odlétá letadlo, tak máme na prohlídku Bogoty jen chvilku. Nejsme ale ještě srovnaní s časem a budíme se velmi časně, takže už kolem půl sedmé ráno vyrážíme na prohlídku staré čtvrti postavené v koloniálním stylu. Bloudíme menšími uličkami probouzejícím se městem, až dorazíme na hlavní náměstí Plaza Simon Bolívar s mohutnou katedrálou. Dáváme si snídani, místní se s námi dávají několikrát do řeči, a i když my nerozumíme jim a oni nám (s angličtinou se tu nechytáme), tak je to hrozně příjemné... Po prohlídce staré čtvrti popocházíme o pár bloků dál, kde je zrovna trh, na němž se prodává všechno možné i nemožné a ten mumraj je fakt mazec... My koupíme jen SIM karty, abychom měli k dispozici mobilní data - stojí doslova jen pár korun... Z toho, co jsme zatím mohli vypozorovat, tak je tu obecně určitě levněji než u nás. Čas ale hrozně letí, dáme si rychlý oběd a pak se vracíme na hotel, abychom si sbalili věci a rozloučili se s Bogotou. Je sobota, tak cesta na letiště bude určitě odsejpat... No, neodsejpala tedy sice vůbec, protože byla děsná zácpa, ale náš taxikář se osmimilionovou Bogotou pohyboval jak ve filmu Rychle a zběsile, takže to byl slušný zážitek. Ale dovezl nás včas a to bylo hlavní - měli jsme to ale fakt jen tak tak... Navíc cena za taxíka za více než dvacetikilometrovou cestu činila 24.000 pesos, tedy nějakých 140 Kč (trochu neporovnatelná cena s Prahou...). Let z Bogoty do města Pereira byl jedním z mých nejkratších letů v životě - sotva jsme vzlétli a dali nám kafe a pivo, tak už zase přistáváme... vzhledem k tomu, že silnice z Bogoty do Pereiry vede pres hory a neuvěřitelně se klikatí, tak autobusem by trvala asi 8 hodin, zatímco letadlem jen pár desítek minut a navíc za velmi rozumnou cenu... V Pereiře vezmeme za pár korun taxíka, aby nás hodil na autobusák (po příjezdu nám pak ještě ukazuje odkud nám to přesně odjíždí a kde si máme koupit jízdenky) a za necelou hodinu nám odjíždí autobus do cíle naší dnešní cesty - města Salento. Jedeme pak něco málo pres hodinu místním autobusem a už za úplné tmy dorážíme na místo. Hodíme si bágly na záda a z autobusové zastávky jdeme asi 15 minut pěšky na hotýlek. Je strašně příjemný a holčina co ho vede, umí pěkně anglicky - v Bogotě jsme se domlouvali rukama nohama, neboť moje znalost španělštiny končí u objednání piva (resp. i vice piv), ale anglicky tam uměli asi tolik jako já španělsky… Celé městečko má velmi pohodovou atmosféru, jdeme ještě na večeři a pak spát. Čekají nás 2 dny v oblasti Zona Cafeteria, a už se těšíme na zážitky. 

Vstáváme hodně brzy, posnídáme na hotýlku smažená vajíčka a odcházíme jen s malými batůžky do centra Salenta. Město je ale maličké a jsme tam raz dva. Na jeho prohlídku budeme mít ještě dost času, ale už teď vnímáme jeho neuvěřitelně příjemnou a pohodovou atmosféru... Naším dnešním cílem je ale Valle del Cocora, vzdálené asi půl hodiny cesty na východ a jako hromadná doprava do něj nejezdí autobusy, ale větší jeepy. Do jednoho z nich se narveme (2 pasažéři sedí vedle řidiče, dalších 6-8 lidi na lavicích v nákladním prostoru za nimi a na stupátku za autem pak ještě další 2 až 3 - mazec, v Evropě něco naprosto nepředstavitelného) a vyrážíme vstříc prvnímu dobrodružství. Je docela hezky, občas prosvitne slunce, je nějakých 18 stupňů – ideální počasí. Ve Valle del Cocora vystupujeme z Jeepu a vyrážíme na túru. Je tu plno lidí, zejména místních, ale drtivá většina z nich zůstává u první menší vyhlídky, ze které je výhled do údolí a jsou odsud vidět první voskové palmy, které jsou vysoké až 60 metrů a listy mají jen ve své nejvyšší části. Krajina tu nějak připomíná scenérie z Jurského parku. Na to, že je brzké dopoledne, je tu dost lidí, ale jak stoupáme výše, tak jich ubývá. Zaplatíme vstup do parku a začneme stoupat do příkrého svahu a dostáváme slušně zabrat… Konečně dorazíme na vyhlídku - Mirador 1, odkud je opravdu nádherný výhled do údolí s palmami. Oddychujeme po náročném výstupu a fotíme ostošest. Odsud dál už pokračuje jen naprostý zlomek lidí, protože většina turistů se odtud vrací stejnou cestou zpět dolů. My ale pokračujeme dále a trvale stoupáme. Jirku bolí záda a rozhoduje se dát menší okruh, my s Frantou jdeme na ten delší a domlouváme se na místě a časech, kde se pak zase potkáme. Stoupání pokračuje a zatahuje se, jde se o dost příjemněji. Když dorazíme na Mirador 2, tak už je tak nízká oblačnost, ze vršky blízkých palem už ani nejsou vidět. Přesto (nebo právě proto) je tenhle pohled naprosto magický - viditelnost jen na pár metrů, vyčnívající palmy... vyrážíme dál a po další asi půlhodině dorazíme k malému baru, kde místní týpek prodává kolumbijské tatranky, nealko a pivo. Nemuseli jsme dlouho přemýšlet co si dáme - pivo do nás zahučelo než bys řekl švec... Potkáváme tady manžele s asi 13-ti letou dcerou, kteří jdou proti nám a dáváme se s nimi do řeči. Jsou z Bavorska, tak přecházíme do němčiny a dobrých 10 minut si s nimi vyměňujeme cestovatelské zkušenosti z Kolumbie. No vyměňujeme... spíš to bylo jednostranné z jejich strany, neboť oni jsou na roční cestě po Jižní Americe, ve velkém obytňáku na podvozku starého náklaďáku Mercedes 4x4 (viděli jsme ho ráno zaparkovaný dole v údolí). Hrozně příjemní lidé, krásné setkání. Rozloučíme se a jdeme dál, stoupání už není tak prudké a už po poledni dorazíme na takovou horskou chaloupku s občerstvením, jmenuje se Finca de la Montaňa a jsme v nejvyšším místě naší túry, necelých 2.900 mnm. Na pár minut se obloha trošku roztáhne a viditelnost je alespoň nějakých 100 metrů. Roste tu spousta zajímavých kytek neuvěřitelně sytých barev (neznám jejich jména, neboť moje znalosti flóry končí někde u pampelišky), ale hlavně tu volně lítají kolibříci - typičtí zeleni, ale třeba i netradiční černobílí... je na ně nádherný pohled, jak sají nektar z rostlin, ale rozumně je vyfotit je poněkud obtížné, protože se hejbou o dost rychleji než třeba ty kytky... Dofotíme, posadíme se na terasu, já objednám 2 piva a ptám se Franty, jestli si nedáme nějaký oběd (mám v batohu sušenky a v chatě nabízí nějaký sýr), s čímž souhlasí a vzápětí mne slušně překvapí, když z batohu vytáhne čabajku a český chleba... Poobědváme a než opustíme tohle příjemné místo, tak dorazí dvojice ze Španělska, jehož hezčí polovina Frantovi neuvěřitelně připomíná jeho bejvalku... Tak jim to říkáme, fotíme se s nimi a Franta dostává od klučiny poslední nabídku k jejímu odběru, ale hrdinně ji odmítá a odchází se mnou, opačným směrem než jdou oni... Od teto chvíle už jdeme jen dolů, prvních 30-40 minut je klesání docela masakr, než sestoupíme k říčce, podél které (a přes níž) budeme putovat zpět do údolí. Začíná poprchávat a později už regulérně pršet. Asi na 4 místech musíme překročit říčku přes dost vratké visuté mosty, občas na nich chybí nějaké prkno a trochu to klouže - je to ale bezva zážitek. Celou dobu jdeme neuvěřitelně zeleným porostem s dvoumetrovými kapradinami a přeskakujeme kameny a kořeny. Je hrozně blátivo a musíme dávat bacha, abychom někde neuklouzli a nespadli dolů. Zatímco na vyhlídkách v údolí bylo přelidněno, tak za celou dobu od vyhlídky Mirador 2 jsme potkali už jen pár desítek lidí, max. stovku. V místě, kde končí džungle a začíná rozšiřující se údolí, dorazíme ke starému obytnému přívěsu, který slouží jako občerstvovna, kterou provozuje dvojice mladých lidí. Dáme si pivo a když říkáme odkud jsme, tak holka pookřeje a vypráví, jak byla v roce 2019 v Praze a jak se ji tam líbilo a chutnalo jídlo... Přestalo pršet, pokračujeme dále, máme to už jen tak cca 40 minut k parkovištím, celkem se vyčasí a dokonce se na pár minut objeví slunce. Potkáme se s Jirkou na domluveném místě, dáme si pivo na shledání a pomalu odcházíme k parkovišti Jeepů. Je tu furt plno lidí, kteří okupují místní dolní vyhlídky, ale na delší túru nejdou. Populární jsou tu vyjížďky na koních v údolí, viděli jsme tu takhle plno lidí. Sedáme na Jeep, mám místo na zadním stupátku (musím vyrovnávat každou zatáčku a fest se držet, abych nesletěl - řidiči se s tím tady nemažou) a frčíme zpátky do Salenta. Byla to dneska naprostá paráda a den ještě přitom nekončí. Do Salenta dorazíme vpodvečer ještě za světla a zůstáváme v centru, aniž bychom šli na hotýlek. Město samo o sobe je nádherné s barevnými domy a kouzelnou pohodovou atmosférou. Dneska je ale navíc neděle a naprosto neuvěřitelně to tu žije - venku, v hospůdkách, v parcích. Sedneme do hospůdky, kde místní hrají kulečník či karty a pozorujeme mumraj okolo. Zaujmou nás panské čurací záchodky v mnoha místních hospodách, které jsou pouze za plentou či za polovičními lítacími dveřmi, nijak jinak oddělené... Pokud nám někdo něco nabízí na prodej, jsou všichni velmi slušní, žádný tlak nebo dokonce tahání za ruce, se kterým se člověk setká v jiných koutech zeměkoule... Velká většina lidí sice neumí anglicky ani slovo, ale vůbec to nevadí. Hlavně Franta pokecá se spoustou lidí, mluví na ně česky a když mu nerozumí, tak i německy (což ale tady vyjde úplně nastejno), ale je to pohoda. Procházíme městem, vyfotíme mraky fotek a odcházíme na ubytování. Shodíme ze sebe špinavý věci, uděláme ze sebe zase lidi a jdeme znovu do města na večeři. Protože je tahle oblast známa chovem pstruhů, tak je jasné, co si objednáváme. Po večeři odcházíme do baru, kde se hraje místní populární hra - tejo. Principem je, že se hráči střídají v házení kovovou koulí na cíl, kterým je destička v písku, na kterou se hází ze vzdálenosti cca 5-8 metrů. Jakmile někdo trefí, tak se ozve ohromná rána doprovázená smíchem hráčů (a publika), neboť u destičky je střelný prach. Je to fakt mazec - uvnitř, každých pár minut šlupka jako prase... po cestě domů se ale ještě opět zastavujeme v “našem” kulečníkovém baru a dáváme si pivo, už jsme tam staří známí, skoro štamgasti. Objednávám na závěr nějaký místní chlast podle jejich výběru, po krátké diskuzi ve španělštině barman nalévá rum. Byl výborný, o tom žádná, jen velikost trochu větší než jsem čekal. Postavili jsme se k tomu ale hrdinně (přecijen tady působíme jako vyslanci naší země), vypili až do dna a stále ještě neuvěřitelně živým městečkem odcházeli na ubytování. Nádherný den!

Ačkoliv jsme šli spát až před půlnocí a plánovali, jak budeme vstávat dlouho, tak jsme se s časovým posunem ještě evidentně nesrovnali (alespoň já s Jirkou ne, Franta s tím problém nemá) a vstávám před šestou, ještě za tmy. Sbalím si věci, zatím se rozední, jdu udělat pár fotek po rozbřesku a vracím se zpátky. Necháváme si jeden pokoj až do večera (Jirka si přestěhuje věci do pokoje ke mne a Frantovi), protože ve 20:30 budeme odjíždět nočním busem do Medellínu. Máme před sebou celý den a na doporučení paní z hotýlku jedeme na jednu kávovou farmu. Na náměstí chytneme Jeep a jedeme s jednou místní paní a jednou dvojicí turistů asi 20 minut do míst, kde roste spousta banánovníků. A taky se tu pěstuje káva, kvůli které jsme sem dneska jeli. Navštívili jsme malou Fincu (farmu) Don Elias, kterou nás provedl starší (jako myslím o dost starší) pán, který mluvil takovou španělskou angličtinou - tedy mluvil anglicky, ale s tak silným španělským přízvukem, ze jsem byl chvílemi docela mimo... prohlídka trvala asi tak 40 minut, ukázal nám všechno od pěstování přes sklizeň až po zpracování a pražení. Na závěr jsme pochopitelně ochutnali a koupili i balíček s sebou. Vracíme se zpátky na silnici, u ní objevujeme hospůdku, tak se zastavujeme na pivo. Holčina s ročním miminem neumí ani slovo anglicky, ale uděláme nějakou objednávku jídla rukama nohama a čekáme co dorazí - přinese nám brambory s klobásou přelité sýrem a pak polévku. Skvělé! Po asi hodině a půl pak zastavíme jeep jedoucí zpět do Salenta, kam dorazíme později odpoledne. Doprohlédneme město, dáme kafe a pivo a pak večeři a vracíme se zpátky na ubytko dát si sprchu a sbalit si věci. Neuvěřitelně ochotná paní na hotýlku (tohle ubytování má u mne 10 bodů z 10) nám na závěr objednává taxík, který přijede úplně přesně na čas a odváží nás na autobusové nádraží. Když jsme řekli odkud jsme, tak taxikář nemluvil třeba o Nedvědovi nebo Čechovi (jako leckde jinde), ale o pistolích ČZ - grandioso! Na nádraží to sice není nijak daleko, ale přecijen jsem čekal vyšší cenu, než jsme nakonec platili - taxikář chtěl za docela velké auto 6.000 pesos, tedy 36 korun... Následně pak nastupujeme do autobusu, který je tak pro 20 lidí, ale je výrazně pohodlnější než místní busy. Čeká nás celonoční přesun do Medellínu.

Autobus odjel téměř přesně na čas, jen pár minut po půl deváté večer. Nebyl to spací autobus jako v jihovýchodní Asii, kde se da úplně ležet, ale bylo v něm dost místa na nohy a sedadlo se dalo rozumné sklopit, což bylo fajn. Silnice byla ale většinu cesty neuvěřitelně klikatá a místy silné rozbitá, takže dokonalý spánek to rozhodne nebyl. Po necelých 8 hodinách cesty, před půl pátou ráno, dorazíme na jižní autobusové nádraží v Medellínu, jehož prohlídku si ale necháme na později. Za pár korun bereme taxíka, který nás odváží na severní nádraží - Bus terminal del Norte. Tady si dáváme kafe a nějakou buchtu a v 5:30 nám už odjíždí menší bus do městečka Guatape. Je sice docela brzo, ale provoz je jako hrom a trvá skoro hodinu než se dostaneme na předměstí. Po asi 2 hodinách cesty se krajina krásně zvlní a po další hodině dorážíme do malého městečka Guatapé. Vyndáme bágly ze zavazadlového prostoru autobusu a jdeme na rezervované ubytování. Je brzo, nějakých 9 hodin ráno a naše pokoje budou připraveny až od 2 odpoledne. Na recepci malého hotýlku nemluví nikdo ani trochu anglicky, ale holčina mluví do on-line překladače, který to následně napíše v angličtině, takže víme co potřebujeme. Dáme si kafe, necháme na recepci bágly a najednou uslyšíme češtinu - představuje se nám Adéla, která je už rok na cestě po Střední a Jižní Americe a teď zakotvila tady. Dá nám pár rad, my poděkujeme a odcházíme do centra. Za pár okamžiků chytneme tuk tuk, který nás odveze asi 7 km - na úpatí neuvěřitelného skalního monolitu La Piedra de Peňol. Z parkoviště už musíme sami po svých - nejprve 675 schodů po uměle vybudovaném schodišti přilepenému na bok skály, a na závěr ještě dalších 100 schodů na vlastni panoramatickou vyhlídku, z níž je naprosto neuvěřitelný rozhled. Vystup byl náročný, ale pomoc doktora, který je pro všechny případy nahoře přítomen, jsme nepotřebovali. Kruhový rozhled z vyhlídky je báječný, je vidět zelená zvlněná krajina, městečko Guatape a hlavně stejnojmenné přehradní jezero, které se tu rozlévá do nekonečného množství zátok... Jakmile se nabažíme rozhledu a uděláme aspoň padesátku fotek, dáváme se na cestu zpět a začíná se zatahovat. Chvíli poté, co sestoupíme z posledního schodu a dojdeme až dolů, začne poprchávat a následně slušně lejt. Chvilkový slejvák ale přečkáme u fláku masa a studeného piva v jedné hospůdce, takže se to nechá vydržet. Přestane pršet, tak chytneme zase tuk tuk a necháme se vysadit přímo v centru města Guatapé. Má taky malované domy jako v Salentu (i když ne tolik) a je tu velmi příjemná atmosféra. Procházíme městečkem a jdeme na ubytování, jsou akorát 2 odpoledne. Ubytujeme se, chvilku orazíme a vydáváme se pak znovu do centra na další prohlídku. Centrum je ale malinké, tak 6x6 ulic a za chvíli jsme ho prošli úplně celé... pomalu se smráká, dáváme si k večeři skvělé hamburgery a nasáváme místní atmosféru. Lidi jsou tu opět hrozně příjemní a dávají se s námi do řeči, a i když je mezi námi vzájemná jazyková bariéra, tak to nevadí. Začíná pršet a jsme přecijen po celonoční cestě busem docela unavení, tak se necháme už po osmé večer tuk tukem odvézt zpět na ubytování a jdeme nakonec docela brzo spát. 

Ráno se sbalíme, posnídáme vajíčka se šunkou a pivo a ponecháme bágly zase na recepci, protože chceme odjíždět až někdy pozdě odpoledne. Všeobecně pohodovou atmosféru kazí jen fakt, ze nám před snídaní došla i druhá flaška Jägermeistera a zbývá nám poslední láhev Jirky... Jdeme po nábřeží jezera a zde se domluvíme s místňákem, že nás vezme na hodinovou projížďku svým motorovým člunem po jezeře a bylo to fakt výborné! Jezero je nádherné, vysvitlo nám i slunce a bylo na co koukat... Krajina sama o sobě je moc hezká, na některých místech jsou na březích postaveny luxusní domy kolumbijských celebrit (např. fotbalistů), ale kluk nám zastavuje i v blízkosti opuštěné a zničené haciendy Pablo Escobara - největšího drogového bosse (ještě se o něm zmíním později). Proplouváme i zátokou, v níž ční z vody obrovský kovový kříž, který připomíná zatopenou vesnici s kostelem, která zmizela pod vodou při stavbě přehrady. Kluk to chvílemi po vodě docela svištěl, často nám něco ukazoval a vyprávěl (něco jsme pochopili a něco asi ne) a celá ta projížďka byl super počin... na závěr nám ještě ukazuje velkou potopenou vyhlídkovou loď, která šla ke dnu jednoho bouřlivého odpoledne v roce 2017 - devět lidí se z ní už bohužel nedokázalo dostat a byl to jejich poslední den... Jakmile jsme vystoupili z člunu, tak se zatáhlo a za 10 minut pak začalo regulérně pršet, měli jsme docela štěstí. Sedli jsme do jednoho baru/hospůdky, dali si pivo, mlčky vstřebávali zážitky a poslouchali místního kytaristu... když přestalo pršet, zvedáme kotvy a naposled procházíme centrem města a jdeme zpátky na ubytování. Po cestě si dáváme oběd v restauraci u výborného chlapíka, co nezavře pusu a furt nám něco vypráví - tentokrát ale v angličtině, takže se díky němu ještě dozvídáme další zajímavé věci. Pozdní oběd byl za mimořádně nízkou cenu naprosto luxusní, ať jsme si dali cokoliv (já mel do křupava osmahnutý bůček s takovou zvláštní fazolovou omáčkou s přísadou, která měla skvělou chuť) a jen s těžkým srdcem jsme se rozloučili a vydali zpět na ubytování. Vyzvedli jsme si zde bágly, hodili je na záda a na doporučení místních nešli až do centra, ale popošli jen nějakých 200 metrů k silnici, kde máme cekat, že nám tam autobus do Medellínu zastaví. Opravdu se tak stalo a po čtvrté odpolední už sedíme v autobusu a vydáváme se do druhého největšího města Kolumbie. Posledních 20 km cesty je neuvěřitelné klesání do města a pohled na osvětlené čtvrti v kopcích je úžasný. Těsně před centrem Medellínu je šílená zácpa a jedeme nakonec pres 3 hodiny až na Terminal del Norte - dorazíme tedy po necelých 40 hodinách na místo, které jsme včera ráno opustili (abychom viděli Guatapé, což stalo za to!). Chytáme taxíka a asi po 20 minutách dorazíme na ubytování do malého hotýlku blízko centra, čtvrť nevypadá úplně přívětivě. Paní (ani nikdo jiný) neumí ani slovo anglicky, ale pochopil jsem, ze mi prý posílala e-mail, abych ji potvrdil, že opravdu dorazíme. Já následně zjistil, že mi fakt přišel, ale po cestě bych na něj stejně nijak nereagoval... A protože jsem ji tedy ubytování znovu nepotvrdil, tak naše pokoje byly už teď obsazené... přitom jsem to dělal pres Booking, kde žádná taková podmínka nikde uvedena nebyla. Za celou dobu svého cestování jsem se s něčím takovým u bookingu nesetkal, nota bene když mají všechny údaje k platební kartě, takže si můžou cenu za ubytování bez problémů strhnout, pokud bychom nedorazili... Paní byla ale celou dobu velmi ochotná a snažila se něco řešit (pochopil jsem taky, že mi říká, ať se pro příště naučím španělsky, ze to budu mít jednodušší - alespoň tedy v Kolumbii). Nakonec nám našla takovou mansardu, kam by nám dala 3 postele. Ale fakt strašně malou a bez okna, tak jsme ji poděkovali a já začal hledat na netu v rychlosti ubytování jinde, což se mi za pár minut podařilo. Paní mi potvrdila, ze samozřejmě tedy nechá ubytování zrušit bez storna a zavolala nám taxík. Takže zase naložit bágly do tága (ještě že jsou tu fakt za pár korun) a přejíždíme asi 5 km do jiného. Ten je sice trochu dražší, ale taky vypadá trochu jinak, tedy o dost jinak. Drobátko jsme ten standard posunuli výš, máme jednolůžkové pokoje a každý měl tak 30-35m2, takže si užíváme výrazně vyššího luxusu, než jsme byli zvyklí... I čtvrť okolo vypadá lépe než předtím - všechno špatné je fakt pro něco dobré... Čas už ale dost pokročil, blíží se desátá večerní a musíme se ještě najíst a napít, abychom nedejbože nešli do postele s prázdným žaludkem... vyjdeme z hotelu, zahneme na hlavní a po 5 minutách narazíme na několik bister s rychlým občerstvením. Vybíráme mexickou hospůdku, kde 2 kuchaři okrajují maso á la gyros a dávají jej do mexických placek - tzv. tacos. Je to tu hrozně příjemné a dostáváme ještě 4 omáčky na dochucení - od takové nijaké až po super pálivou. První 2 přeskakujeme a třetí má tedy slušnou šťávu, ale je to jen taková předehra k té čtvrté... Na poslední taco jsem si namazal tak pouhou desetinu kávové lžičky té poslední čtvrté omáčky a mělo to tedy grády! Bylo to takové déja vu z moji návštěvy Mexika před mnoha lety... Mám pocit, že kdybych celou tu mističku vylil na chodník, tak se i asfalt začne kroutit... Bylo to ale výborný! Akorát nám servírky nestíhaly nosit další piva... Spokojeně se odvalíme na hotel, je docela pozdě a máme před sebou 2 noci v Medellínu - ve městě, které je dodnes spojeno s osobou Pablo Escobara...

Ráno jen přejdeme silnici a dáme si kafe a croissant ke snídani a domlouváme se, že poznání města nemůžeme začít jinak, než prohlídkou čtvrti Comuna 13, která je silně spojena s osobou Pablo Escobara. Právě tady byl jeho Medellinský kartel velmi činný při vyhledávání jeho dalších členů (nejnižší úrovně) a na konci 80. let se sem nikdo neodvážil jen tak vkročit (ani obyvatelé jiných částí Medellínu) ani ve dne, natož v noci. Escobar (celým jménem Pablo Emílio Escóbar Gavíria) se v osmdesátých letech vyšvihl na pozici největšího drogového bosse a měl podplacenou polovinu státní správy včetně armády a policie - nikdo v té době nevěděl, kdo z kolegů je s ním a kdo proti... obchod s drogami (pašovanými zejména do USA) přinášel údajně zisky vyšší, než měl celý koncern General Motors (oficiálně však Escobar vlastnil pouze taxislužbu se 3 auty, takže to byla určitě nejvýnosnější taxislužba na zeměkouli), což s sebou pochopitelně přinášelo každodenní vyřizování účtů mezi jednotlivými gangy a odstraňování nepohodlných svědků; Kolumbie byla ve druhé polovině 80.let na absolutní špičce v počtu vražd a kriminality celkově. Escobar se nakonec po několika letech dohodl s kolumbijskou vládou (když mu začalo téct do bot), že bude dobrovolně v domácím vězení (což byla hacienda o asi 50 místnostech se vším, co si lze k luxusními životu představit), s čímž vláda souhlasila. Escobar ale zase až tak úplně to domácí vězení nedodržoval a v obchodu s drogami pokračoval dál, takže jej 2.prosince 1993 (den po jeho 44.narozeninach) při jednom jeho “výletě” armáda zastřelila. Od té doby se Kolumbie hodně změnila a dnes se stala pro turisty a batůžkáře zajímavou a celkem bezpečnou zemi (samozřejmě při dodržování základních pravidel). To neznamená, že by se obchod s drogami zcela vymýtil, ale určitě už není v takové míře jako tehdy (nechvalné prim po Kolumbii převzalo dnes v tomto smyslu Mexiko, kde jsou přestřelky mezi jednotlivými klany či mezi klany a policií na každodenním pořádku). 

Zpátky do současnosti - bereme si taxíka, který nás odváží do čtvrti San Javier, odkud je to jen kousek do výše položené čtvrti Comuna 13. Evidentně jsme v chudší (možná nejchudší čtvrti) Medellínu, všude na zdech graffiti, ale je tu hodně turistů (především místních) a dokonce jsou tu průvodci ve španělštině, kteří popisují vývoj této části města. My jdeme sólo, na několika místech jsou dnes pojízdné schody, díky nimž se lidé jednodušeji než dříve dostanou do výše položených partií. Čím výš a dále od hlavní, tím horší domy a větší bordel. Z vyhlídky, kam většina lidi míří, je za jasného dne určitě parádní rozhled, ale dnes je totálně zataženo, tak se žádná daleká vyhlídka nekoná, ale na druhou stranu to je takové sugestivnější... Většina návštěvníků se odsud vrací stejnou cestou, my se rozhodneme pro takovou okružní trasu. Po pár minutách zjistíme, že jsme jediní, kteří se vypravili do uzoučkých uliček a schodišť a několikrát procházíme malinkými dvorky. Ačkoliv je den, tak se necítíme úplně nejkomfortněji, sem tam nám někdo na ulici nebo z okna nabízí kokain... Žádné projevy nějakého nepřátelství rozhodně neregistrujeme, ale stejně je to takový zvláštní pocit - asi jako když Rychlé šípy putovaly tajemnými Stínadly... Nakonec se vymotáme z neuvěřitelně úzkých uliček, kam se žádné auto nedostane, a postupně scházíme zase dolů do “civilizace”. Dame si pivo u jednoho stánku a vstřebáváme co jsme zažili. Protože se nacházíme blízko od místa, kde jako hromadná doprava jezdí do jedné čtvrti lanovka, tak dojdeme k dolní stanici, zaplatíme pár korun a sedáme do kabiny (vejde se do ni 6-8 osob a jezdí jedna za druhou, což představuje nejefektivnější způsob dopravy do výše položených čtvrtí); lanovka nás během pár minut vyveze neuvěřitelným stoupáním asi o 400 výškových metrů. Ačkoliv je opar a je pod mrakem, tak vnímáme obrovskou rozlohu města včetně jeho okrajových částí. Lanovka má 2 mezistanice a my vystoupíme na každé z nich, abychom si o městě udělali trochu větší představu. Sjedeme opět na dolní stanici lanovky, přestoupíme na metro (i to je pořád v ceně té původní jízdenky) a jedeme asi 8 stanic do centra. To tvoří 2 náměstí hned u sebe - Barrio a Botero, ale žádný zázrak to není. Na tom prvním je velký trh, ale připomíná spíše vetešnictví. Na druhém je pak nejen několik soch v nadživotní velikosti od místního sochaře jménem Botero, ale i podstatně větší množství místních prostitutek všech věkových a zejména váhových kategorií - a to je přitom teprve brzké odpoledne... zapadneme na oběd do jednoho bufetu v patře, odkud je vidět na ruch ulice, začíná lehce pršet. Moc se nám v centru nelíbí a řešíme co dál. Na Google jsem našel, že na malém hřbitově na kraji Medellínu je pohřben Escobar, ale nemělo by to být místo, kam by se valily davy turistů. Sedneme tedy znovu na metro (je v Medellínu povrchové, takový S-Bahn), tentokrát opačným směrem a po asi 10 zastávkách vylézáme; odtud je už to jen nějakých 15 minut pěšky. Už nepoprchává, už naplno prší. Když dorazíme na hřbitov, tak akorát začíná nějaký pohřeb, může tam byt tak 200 lidí a nechybí ani obrovská americká pohřební limuzína. Ptám se paní správcové, kde je Escobar pohřben - směřuje mne na docela prosté, ale přitom upravené místo za pohřební kaplí, kde Pablo leží vedle ostatních členů své rodiny (pozn.: jeho matka jej přežila zhruba o 15 let a jeho bratr - též známý ze seriálu Narcos - žije dodnes). Na Escobara není v Kolumbii jednotný názor; mnozí jej mají za vraha bez soucitu, který zničil životy desetitisíců rodin, pro jiné (hlavně právě z Medellínu a zejména z jeho chudinských čtvrtí) je to ale takový kolumbijský Robin Hood, který se postavil zkorumpované vládě a mnoho peněz z drog nalil právě do těchto čtvrtí (jehož obyvatelé pak pro něj byli ochotni udělat cokoliv). Dnes lze trika s jeho podobiznou koupit na každém rohu, podobně jako třeba ve Střední Americe s Che Guevarou. Když pak odcházíme od Escobarova hrobu, tak symbolicky přestává pršet; jdeme zpátky na metro a přesouváme se znovu do centra. Nic nás tady ale nezaujalo, tak chytneme taxíka a jedeme na hotel. Taxikář slušně bloudí, chce nás vysadit úplně jinde, tak ho na svým telefonu (a rukama nohama) raději naviguji, ale i tak asi 3x odbočí blbě a nakonec to namísto 10 minut jedeme asi půl hodiny, ale možná to byl takový symbolický závěr našeho pobytu v Medellínu - někdy vede holt do cíle dlouhá a klikatá cesta... Necháme se vysadit rovnou u naší oblíbené mexické hospůdky, zopakujeme včerejší zkušenost a už před půl desátou přicházíme na hotel. Poslední noc v Medellínu, zítra nás čeká přelet na sever k pobřeží Karibiku - do Cartageny. 

Ráno odjíždíme na letiště a odlétáme do Cartageny na karibském pobřeží. Po příletu nás přivítalo úplně jiné počasí, než na které jsme byli dosud zvyklí - výrazně vyšší teplota (30 st.) a velmi vysoka vlhkost, která činí vysokou teplotu ještě méně snesitelnou. 

První den trávíme poznáváním města. Bydlíme jen nějakých 10 minut pěšky od staré historické čtvrti, kterou se jen tak bezcílně touláme. Je tu stará katedrála a spousta dalších kostelů, nádherné domy s kovovými či dřevěnými balkony, umělecké galerie, obchůdky... po pozdním obědě jsme poměrně unaveni a jdeme si na hotel na 20 minut odpočinout. Já píšu deník a na netu zjišťuji moznosti programu na další dny. Uplyne 20 minut, pak půl hodiny, hodina... po vice než třech hodinách už se venku setmělo, zkusím rozsvítit a pustit nějakou hudbu, ale trvá ještě nejakou dobu, než se Franta probere znovu k životu... a Jirka ve vedlejším pokoji jakbysmet. Vůbec to ale nevadí, nemáme kam chvátat; vydáváme se znovu do Staré čtvrti, abychom navnímali i její večerní atmosféru. Neuvěřitelně to tu žije, mraky prodejců všeho možného, stánků s různým občerstvením (u jednoho jsme si dali naprosto vynikající hamburger), pouličních tanečníků... taková typická karibská radost ze života. V Cartageně už jsou turisté v mnohem větší míře než jsme doposud v Kolumbii viděli, ale překvapivě i tady je znalost angličtiny spíše výjimečná – sice asi vyšší než byla doposud, ale určitě mnohem menší než bych čekal. Později večer sedneme ještě na pivo na zahrádku na hlavním náměstí a jen tak vstřebáváme atmosféru. Odcházíme někdy kolem jedenácté, ale tady asi bude život pulzovat ještě dlouho do noci...  

V Cartageně je klimatizace naprostou nutností, běží nám vždycky celou noc, bez ní bychom se nevyspali. Dnes máme v planu odpočinkový den a chceme vyrazit na nějakou pláž. Po snídani se vydáváme k lodnímu terminálu, před nimž postává mnoho prodejců různých denních či vicedenních výletů na moře a na ostrovy a s jedním prodejcem se nakonec dohodneme na docela rozumné ceně za výlet na jeden z ostrovů Isla Rosario. Zaplatím mu, aniž bych dostal jakékoliv potvrzeni či lístek, načež nás předává dalšímu týpkovi už za turnikety přístavu a ten nás po pár minutách zase předává nějaké ženské, která nás spolu s dalšími lidmi někam odvede a nechá být. Říkám si, že tohle nemůže dopadnout dobře (resp. samozřejmě to dopadne dobře, ale myslel jsem tím, že nikam neodjedeme a naletěli jsme holt místním jak kavky), ale po asi 15 minutách nás ženská všechny odvádí k lodi pro asi 20 lidi, která se rychle zaplní. Zapisuje si naše jména a my poté fakt odjíždíme. Jsme jedinými cizinci na lodi a angličtinu neovládá nikdo, ani kapitán. Po asi 45 minutách docela dost rychlé plavby přistáváme na pěkné pláži Playa Blanca a chápeme to tak, že loď tady zastavuje a po hodině pluje zase dále. Většina lidi vystupuje, tak jsme vystoupili taky. Loď nicméně odplula s pár lidmi už za minutu a zmizela nám z očí. Pláž byla ale nádherná a našli jsme si zastíněné místo u příjemného baru se studenými pivem, tak se to dalo přežít. Karibik byl tady jako z pohlednic, neuvěřitelně čistý a teplý, určitě hodně přes 30st. K tomu studené pivo, paráda. Trošičku anglicky uměla jen asi patnáctiletá dcera majitelky baru a chce po mne ukázat lístky. Žádné logicky nemáme. Tak alespoň jméno lodi. Vůbec netušíme. Říkám ji, že byla červená, ale to ji moc nepomohlo, protože jsou prý všechny červené nebo modré a jejich množství je větší než malé... Nechala nás tedy svému osudu, šla někam telefonovat a my si pro změnu objednali skvělý rum... Za chvíli holčina přichází, jestli se někdo z nás nejmenuje Frantisek a když ji potvrzujeme, že ano, tak nám říká, že naše loď se jmenuje Nicolle (v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem tohle jméno viděl na záchranných vestách na naší lodi) a že pro nás zase připluje ve 2:45, neuvěřitelné. Pak se zeptá, jestli si k obědu dáme rybu nebo kuře (já si vybral rybu a byla vynikající), přičemž jsme za něj nic neplatili, takže byla asi v ceně, kterou jsme ráno platili klukovi na ulici - neuvěřitelné... Občas se u nás zastavil nějaký prodejce čehokoliv, ale stejně jako jinde v Kolumbii vůbec natlačili na pilu a když řeknete “ne, děkuji”, tak Vás nechají být a popřejí hezký den (na některých místech zeměkoule jsou ale tihle prodejci neuvěřitelně dotěrní, otravní a nepříjemní a nedají Vám pokoj; v Kolumbii jsme se s tím ale vůbec nesetkali, což je super). U nás se zastavil třeba kluk prodávající vyřezávané výrobky a dal se s námi (rukama nohama) do řeči. Když jsme mu řekli, odkud jsme, tak znal nejenom název hlavního města a jména nedávných fotbalových celebrit, ale věděl dokonce i datum rozdělení Československa, což asi ne každý Čech dá na první dobrou... nekoupíme nic, on poděkuje a odchází a my pokračujeme v nicnedělání. Po asi půlhodině se vrací se stejnými výrobky, ale malou vyřezávanou schránku už tentokrát nabízí i s obsahem uvnitř - je v ni malý igelitový pytlíček s bílým práškem a asi pěticentimetrové brčko... Prodej kokainu evidentně funguje pořád; i když u nás neuspěl ani napodruhé, tak znovu odchází s úsměvem. Naše loď přijela jen s několikaminutovým zpožděním oproti holčinou uvedenému času, nalodíme se na ni a vracíme se zpátky do Cartageny, loď to tentokrát po vodě svišti ještě rychleji a už po nějakých 35 minutách přistáváme v přístavu v Cartageně, odkud jsme ráno vypluli. Dojdeme pěšky na hotel smýt ze sebe sůl a písek a udělat ze sebe zase lidi. Po asi půlhodině už zase vyrážíme do města, tentokrát do “druhého centra”, do čtvrti Getsemani, která leží opačným směrem od našeho hotelu než Stará čtvrť - zase ale jen nějakých 10 minut chůze od hotelu... V Getsemani to taky neuvěřitelně žije, nejsou tu na rozdíl od Staré čtvrti skoro žádné obchůdky, ale zato je tu spousta restaurací, pouličního občerstvení, salsa barů a přestože je teprve pozdní odpoledne, tak je tu plno lidí. Jejich množství ještě výrazně vzroste po setmění, odevšad se ozývá hlasitá karibská hudba, v některých barech hraje živě. Nelze popsat, nutno zažít... Z Getsemani se pak ještě večer přesouváme do Staré čtvrti, dáváme si na závěr poslední pivo v Cartageně na hlavním náměstí, opakovaně odmítáme nabídku dívčí společnosti na dnešní večer a odcházíme na hotel. Náš pobyt v Kolumbii je u konce, zítra brzy ráno odlétáme do Panamy a pak už nás čeká návrat domů...

Pokud bych měl Kolumbii zhodnotit, tak se připojuji k názoru, ze se jedna o cestovatelsky velmi zajímavou a bezpečnou zemi s krásnou přírodou, fajn lidmi a velmi rozumným cenami - pokud se sem někdo chystáte, tak to raději moc neodkládejte - nemusí to trvat věčně...

Budík zvoní ve 3:55, ale protože jsme šli spát hodně před půlnocí, tak vstávání není tak strašné a ve 4:45 už nasedáme do taxíku. V noci muselo neuvěřitelně lejt, všude plno louží a některé mají hloubku tak min. 10-15 cm, síla. Po příjezdu na letiště po nás řidič chce 50.000 pesos, tedy dvojnásobek toho, co jsme před pár dny platili za opačnou cestu z letiště k hotelu, ale nemáme náladu se s ním hádat a stejně bychom poslední pesos museli na letišti za něco utratit... Odbavíme se na let do Panama City se společností Copa Airlines, lehce posnídáme kafe a buchtu a v 7 odlétáme. Po hodince už sedáme, přičemž před přistáním letíme podél mrakodrapové zástavby Panama City, která ji výrazně odlišuje od ostatních měst Střední Ameriky. Vyzvedneme si bágly, rychle projdeme pasovou kontrolou (na rozdíl od Kolumbie není potřeba ani Covid pas ani registrace na formuláři na netu, ale stačí vyplnit jednoduchý dokument u přepážky před pasovou kontrolou - nám to trvalo tak 3 minuty) a jsme v Panamě, nejjižnější zemi Střední Ameriky. 

Protože nám letadlo do Frankfurtu letí až večer a máme 13 hodin čas, tak necháme velké bágly v úschovně a jen s malými batůžky jedeme do hlavního města. Na doporučení jedné letištní zřízenkyně si za 5 USD kupujeme dobíjecí kartičku na MHD a za dalších 5 USD ji nabíjíme jako kredit - prý by nám to mělo stačit. Z letiště jedeme asi 3 zastávky busem, pak přestoupíme na vlak/metro a jedeme 10 zastávek na přestupní stanici a odtud dalších 10 stanic až na konečnou na jiné lince - úplně tedy přejedeme z východu města na západ. S výjimkou úplného centra města jede metro po povrchu, díky čemuž je možné cestou vidět jak obyčejná předměstí, tak i downtown s vysokými mrakodrapy. Až na nejzápadnější konec města jedeme proto, že je odsud nejblíž k Panamskému průplavu, ke zdymadlům Miraflores (jen pár kilometrů od konečné metra). Na konečné nás odchytne taxikář s notně opotřebovaným autem, že nás odveze až na místo za 10 USD - tak jsme souhlasili a jeli. U vstupu do návštěvnického centra říká paní (slušnou angličtinou), ze nejbližší loď pojede až po druhé odpolední, což nás poměrně překvapuje, protože jsme spíše čekali, ze tu bude nával a jedna loď za druhou... Koukáme se tedy na prázdný průplav a zdymadla bez lodí, ale i tak je ohromující, jakou stavbu tady - v místních neskutečně těžkých podmínkách - dokázali postavit už v roce 1914. Uděláme nezbytné fotky a hned za výlezem ven nás odchytává další taxikář a že nás za 10 USD odveze zase zpět na metro. Tentokrát ale za tuto cenu nejedeme rozpadající se rachotinou, ale asi dvanáctimístným téměř úplně novým mikrobusem, jen my tři. Na konečné metra je i nákupní centrum s obchody a několika bufety a u jednoho si dáváme jednoduchý, ale vcelku chutný oběd. Je tu dráž, než bylo v Kolumbii. 

Chceme ještě vidět místní Staré město a v rámci úspory času si bereme dalšího taxíka, který nás vysadí přímo v centru u katedrály. Tady je už vedro jako hrom a my se schováváme do stínu, abychom se neupekli. Stará čtvrť (nazývaná San Felipe) je podobná té v Cartageně, ale je tu o dost méně lidí. Vyfotíme tu hodně fotek a pomalu se přesouváme směrem k metru. Překvapuje mne, jak se jako mávnutím proutku tahle upravená a turistická čtvrť (plná příjemných restaurací a kaváren) během jednoho nebo dvou bloků změní ve špinavou a polorozpadlou čtvrť plnou odpadků, kterou procházíme směrem na metro. Čeká nás zase cesta přes celé město a nakonec zjišťujeme, ze nám opravdu přesně vyšel kredit na metro a busy. Zpátky na letišti jsme s více než tříhodinovým předstihem před odletem, ale letiště je velké a je to tu trochu zmatečné, tak budeme mít alespoň na všechno dost času. 

Naše cesta se chýlí ke konci a před námi už je návrat domů přes Frankfurt a Vídeň. Strašně rychle to uteklo – jako všechno, co je hezké…

 


Zajímá Vás víc?

Chcete-li se dozvídat o novinkách, promítání - zaregistrujte se. Budete od nás dostávat informační e-mail jako první.
Registraci můžete kdykoliv zrušit.

Registrovat

Pozvánka na promítání

  • Promítání

Promítání

Kontakty