Laos 2026
Fotografie z cesty Laosem budou přidány v nejbližší době.
Stojíme na hraně útesu a pozorujeme úžasné přírodní divadlo - miliony litrů valící se peřejemi Sophamit na řece Mekong. Jsme v nejjižnější části Laosu, nedaleko hranice s Kambodžou. Ale pěkně popořádku...
Tentokrát jsme vyrazili 3 páry, naším cílem je Laos a poté na několik dnů pobřeží na jihu Thajska.
Lety z Prahy do Kataru i navazující z Kataru do Bangkoku proběhly bez problémů, perfektní servis, příjemná posádka, dobré jídlo a dostatek piva - tohle tak nějak člověk od Qatar Airways očekává. V Bangkoku přistáváme před šestou ranní (časový posun +6 hodin oproti našemu) a po nezbytných formalitách vstupujeme na thajskou půdu. Protože bychom se stejně takhle brzo ráno nemohli ubytovat, tak jsem nám již dopředu objednal auto se řidičem a pojedeme se rovnou z letiště podívat do města Ayutthaya. Potkáváme se s řidičem na domluveném místě, všechno klaplo, sedáme do desetimístného mikrobusu a vyrážíme. Cesta trvá něco přes hodinu a všichni do jednoho ji prospíme.
Ayutthaya bývala hlavním městem Thajského království až do roku 1767, kdy bylo město vypleněno barmskými vojsky (od té doby je již hlavním městem Bangkok). Dlouho pustla, ale život se do ní opět vrátil a byly zrestaurovány některé památky. Dnes je možné navštívit 12 paláců a chrámů, ale vzhledem k únavě, časovému posunu a hlavně horku (36 stupňů) jich navštívíme 5 a i tak toho máme dost...
Sedáme tedy do vanu a vyrážíme zpět do Bangkoku, řidič nás odváží přímo k našemu hotelu. Jsou asi 3 odpoledne, už se ubytujeme, ale hned poté vyrážíme na pozdní oběd jen o pár metrů dále. Každý objednáváme něco jiného (já hustou polévku Tom Yam s krevetami), všechno bylo výborné. Zítra jsou tu volby a už dnes od 6 večera bude zákaz prodeje veškerého alkoholu (který je - jak se později ukáže - opravdu dodržován), tak dáváme pár rychlých piv a pak si jdeme lehnout.
V letadle jsme se moc nevyspalí, tak usínáme jak zabití a vzbudíme se až za tmy. Protože bydlíme kousek od známé ulice Khao San Road, tak vyrážíme pěšky a ani ne za 15 minut jsme zde. Khao San je plná prodejců všeho možného - od oblečení přes jídlo a masáže až po cestovní agentury. Jen to pivo dnes chybí... Holky si dopřejí masáž a pak se pomalu vracíme zpátky na ubytování. Nevím jak ostatní, ale já spím až do rána jak zabitý.
Po snídani na hotelu se sbalíme, necháme bágly na recepci a odcházíme asi 10 minut k nábřeží řeky Chayo Phraya, po níž se plaví lodě jako MHD. Vystoupíme asi po 4 zastávkách u úžasného chrámu Wat Arun (chrám úsvitu), ve kterém nakonec strávíme mnohem více času, než jsme předpokládali. Poté přejedeme opět lodí na druhý břeh a protože už je hodně po poledni, tak si dáváme v místní malé hospůdce oběd. Na to, že jsme úplně v centru města, tak za 6 jídel a 6 nealko nápojů (pivo se bude podávat zase až od 6 večer) jsme dohromady zaplatili v přepočtu necelou pětistovku i s dýškem (a bylo to skvělé, žádné Menu turistico!). Následuje prohlídka Královského paláce - zatímco holky tam pustili bez jakýchkoliv problémů, tak pánská část výpravy si musela zakoupit takové příšerné tepláky (i když jsme měli kalhoty až na kolena). Královský palác je naprostým architektonickým skvostem, který má pro Thajce silný národní a zejména náboženský význam (zejména Chrám Smaragdového Buddhy).
Po jeho prohlídce se pomalu přesouváme pěšky zpět na hotel a zkoušíme, zda nám někde neprodají pivo. Dlouho jsme nemohli uspět, až konečně na jednom místě kousek od hotelu se na nás štěstí usmálo. Kluk předělávající se na holku (byl aktuálně ve stavu tak půl na půl) nám říká, že v přízemí ne, ale v patře mají střešní bar a tam bez problémů). Dáváme si 2 rychlá piva a přesouváme se na hotel, kde se holky ještě vykoupou v bazénu, všichni dáme sprchu, přebalíme si věci do báglů, dáme skvělou večeři a pak přes aplikaci Grab chytneme 2 taxíky a odjíždíme na nové vlakové nádraží Amphiwat, odkud nám před desátou večer odjíždí lůžkový vlak na východ země, do města Ubon Ratchathani.
Noc proběhla klidně, jen nás vždycky vzbudil průvodčí, který před každou zastávkou vyřvával její jméno. Před sedmou ranní přijíždíme na konečnou stanicí, do Ubon Ratchathani. Vezmeme 2 taxíky a jedeme poměrně daleko na autobusové nádraží. Tady zjišťujeme, že v 9:30 odjíždí přímý autobus do města Pakse, ležícím již v Laosu, tak na něj hned kupujeme lístky a pak nějakou buchtu ke snídani a trávíme zde asi 2 hodiny do příjezdu autobusu. Postupně se na nástupišti shromažďuje dav Laosanů s neuvěřitelně velkými zavazadly, oproti kterým vypadají IKEA tašky jako kabelky a nechápeme, jak se to do busu může vejít - ale vešlo, včetně nás a našich báglů. Kromě nás je v autobuse ještě několik cizinců, jinak samí místní. Po 2 hodinách přijedeme na hranici, vystoupíme z autobusu (ten hranici přejede i s našimi bágly) a jdeme na kontrolu. Výstupní z Thajska trvala asi minutu, zato vstupní do Laosu podstatně déle - museli jsme vyplnit několik dokumentů a zaplatit 45 USD za osobu a vízum bylo konečně v pasu... jsme v Laosu!
Jedeme ještě necelou hodinu, než dorazíme do města Pakse, kde autobus končí. Zjišťujeme možnosti dalšího přesunu na nejzazší jih země, ale přestože je teprve něco po jedné odpolední, tak už dnes žádný autobus bohužel nepojede. Nakonec nám nabízí odvoz ve vozítku, kam se spolu se řidičem vejdou 3 lidí dovnitř a další 3 pak na korbičku přikrytou plachtou, kam se musí vejít i veškerá bagáž. Jiná možnost nám ani nezbývá, a tak následující 3 hodiny strávíme tímhle způsobem. Řidič nám ale 2x zastaví, abychom si koupili pivo, tak nám to nakonec uteče docela rychle. Vyměníme ještě po cestě peníze a díky kurzu se z nás okamžitě stávají milionáři - za 900 USD obdržíme skoro 20 milionů laoských kipů.
Vystupujeme v městečku Ban Nakasang na břehu Mekongu a se štěstím chytáme poslední loďku na ostrov Don Det. Je to kousek, na lodi je s námi ještě dvojice turistů a dvojice místních a za nějakých 10 minut jsme na místě. Chytneme 2 tuk-tuky a popojedeme ještě asi kilometr do maličkého hotýlku, který jsem už dříve rezervoval. Paní mluví dobře anglicky a s celou rodinou funguje kolem hotýlku a restaurace na plný úvazek. Dáme si večeři, pár piv a utahaní jdeme spát.
Po probuzení si dáme jako vždy obligátního panáka. Po výborné a bohaté snídani si pak půjčujeme kola a vyrážíme na celodenní okruh po ostrově, resp. po dvou ostrovech Don Det a Don Khon - jsou spojeny starým francouzským mostem. Vzhledem k tomu, že nejvzdálenější místa obou ostrovů jsou od sebe vzdálena jen cca 7 km, tak by se dalo vše absolvovat za chvilku. My ale zastavíme na většině míst, kde prodávají pivo, takže máme zábavu na celý den. Hlavním tahákem je místo, kde se nachází obrovské peřeje Sophamit - množství vody, které jimi protéká, je naprosto neuvěřitelné (a to jsme tu v období sucha). Celý zážitek ještě umocňuje, pokud člověk na nejužším místě přejde jednu kaskádu po visutém mostě a octne se přímo nad zpěněnou vodou.
Oba ostrovy mají naprosto pohodovou atmosféru a čas tu má úplně jinou dimenzi. Dalo by se tu celý den jen tak se pohupovat v hamace a nechat volně plynout čas. V jedné obyčejné hospůdce pak polkneme naprosto luxusní rybu k obědu, jsme tu jedinými hosty. Nádherný západ slunce pak sledujeme během popíjení piva na terase jednoho hotelu přímo u Mekongu a kecáme se Švýcarem a jeho místní přítelkyní, kteří hotel provozují.
Následující den se celé dopoledne válíme a nikam nechvátáme. V poledne odjíždíme z ostrova - ještě jsme si u paní domácí objednali dopravu zpět na pevninu a cestu k dalšímu vodopádu. Odjíždíme tedy sami malou lodi zpátky z ostrova a v přístavu na druhé straně na nás už čekají 3 tuk tuky a odváží nás k asi 15 km vzdáleným peřejím Khon Papheng. Zatímco včerejší peřeje Sophamit byly spíše o zážitku z bezprostřední blízkosti divoké vody, dnes to bylo zase pro změnu o naprosto dokonalých výhledech na valící se masu vody (obojí ale bylo skvělé!).
Přesouváme se na místo, odkud nám ve 4 hodiny odpoledne odjíždí autobus zpátky do Pakse a protože máme ještě čas, dáváme si u místního stánku k pozdnímu obědu polévku. Stánek sice nevypadal úplně vábně a cizinci tu pravidelnými hosty asi (spíš určitě) moc často nebudou, ale vývar byl naprosto skvělý.
Již od půl čtvrté pak čekáme na nádraží na autobus. V 5 se jde Tomáš raději zeptat místní holčiny prodávající lístky, jestli něco neví. Ta neumí sice ani slovo anglicky, ale díky Google překladači zjišťujeme, že autobus přijede možná v 6 a možná v 7, ale že úplně neví... Nakonec se objeví asi ve čtvrt na sedm, je překvapivě velmi moderní a my frčíme zpátky do Pakse, kam ve večerních hodinách dorazíme.
V jiholaoském Pakse jsme strávili jen jednu noc a hned následující den jsme s pronajatým minibusem se řidičem vyrazili na dvoudenní okruh (cca 200 km) po Bolavenské plošině, která je východním směrem od města. Mělo by se v ní nacházet několik krásných vodopádů, k vidění by měly být kávové farmy a vzhledem k vyšší nadmořské výšce by tu mělo být příjemnější klima.
Jedeme stále do kopce a po hodině cesty dorazíme k prvnímu vodopádu Tad Fan, který je - jak se později ukáže - rozhodně nejkomerčnější. Vodopád se pozoruje z poměrně vzdálené plošiny a ne že by nebyl hezký, ale úplná bomba to není. Na místě jsou natažené zip-line v délce cca 200 metrů, které jsou ze strany turistů hojně využívané.
Druhy vodopád Tad Champee už je jiná káva - nepoměrně menší množství turistů (přístupová silnice je ve velmi špatném stavu a na závěr se k němu musí jít docela strmou cestou) a da se u něj koupat, čehož holky využijí. V malinkém občerstvení nad vodopádem se zase chlapi osvěží studeným pivem, tak jsou spokojeni všichni.
Jednoznačně nejhezčí ale byl třetí vodopád Tad Yuang, který v jednotlivých závojích padal do asi dvacetimetrové hloubky. Navíc jsme tu byli za skvělého světla a pozdně odpolední sluneční paprsky na něm vytvářely nádhernou duhu.
Za městem Paksong vystoupáme do nadmořské výšky přes 1.300 mnm a je to znát i na teplotě - je tu rozhodně příjemněji. Zastavujeme u kávové farmy, kde si dáváme naprosto luxusní espresso a zákusek. Vzhledem k blížícímu se večeru začínáme řešit ubytování a řidič nám doporučuje Sinouk resort coffee, kde nám zastaví, abychom si ubytování prohlédli. Je to malý resort v anglickém stylu začátku 20.století, posazený do nádherné zahrady. Obrovské pokoje jsou stylové zařízeny a vzhledem k ceně (cca 750 Kč za pokoj se snídani) se okamžitě rozhodujeme zde zůstat. Trávíme tu zbytek odpoledne a dáme si ještě výbornou večeři a jak zjišťujeme, tak jsme tuto noc navíc zřejmě jedinými hosty… Večer je rozhodně nejchladněji za celou dobu našeho pobytu v Laosu, na telefonech nám ukazuje teplota 16 st. a oproti předchozím dnům je to velmi příjemné osvěžení.
Následující den si ještě před snídaní projdeme okolí a musíme konstatovat, že nejlepší léta už má resort jako takový sice asi za sebou, ale pokoje i zahrada mají stále úžasnou atmosféru. Po snídani nás vyzvedává náš řidič a pokračujeme druhým dnem v poznávání Bolavenské plošiny.
Shlédneme ještě 2 vodopády blízko u sebe - Tad Hang a Tad Lo a pak se už pomalu vracíme zpět do Pakse, přičemž po cestě ještě uděláme několik krátkých zastávek na příjemných místech. Do Pakse dorazíme až kolem třetí odpoledne, řidič nám doporučuje místo na pozdní oběd, samozřejmě jej (stejně jako předchozí den) pozveme též. Byl celou dobu naprosto skvělý a během těch 2 dnů jsme díky němu poznali spoustu věcí. Pak nás ještě odveze na hotel, kde se domluvíme na pronajmutí jednoho pokoje až do večerního odjezdu našeho autobusu.
Na pokoji si všichni ponecháváme bágly a jdeme se podívat do největšího chrámu ve městě. Pomalu se pak vracíme na hotel, přebalíme si bágly do autobusu a postupně se vystřídáme ve sprše. Z hotelu nás na korbě pick-upu odvezou gratis na autobusové nádraží, odkud nám v 8 večer odjíždí autobus do Vientiane.
Autobus je spací, na každé straně dvojlůžko, které má tak cca 90-100 mm na šířku, takže o úplně ideálním spaní se moc mluvit nedá, ale lepší než jet vsedě. Před sedmou ranní konečně dorazíme na severní autobusový terminál ve Vientiane, které je hlavním městem Laosu.
Bereme si tuk-tuk a jedeme poměrně daleko na hotel, kde máme rezervované ubytování. Ještě není ani 8 ráno, tak si jen necháme bágly na recepci a odcházíme na snídani do nedaleko centra.
Vientiane mělo ještě koncem 40.let 20.století jen necelých 10.000 obyvatel, dnes je to cca 750 tis. - přesto působí poměrně pohodovým a místy i ospalým dojmem (zejména v porovnání s metropolemi sousedních zemí, tedy Bangkokem či Hanojí, které jsou mnohem hektičtější a uspěchanější).
Hledáme místo na snídani a úplnou náhodou narazíme na kavárnu, kde je - jak se později ukáže - hluchoněmá obsluha. Komunikace mezi obsluhou a zákazníkem probíhá prostřednictvím kartiček, na kterých je nakreslena nebo vyfocena konkrétní položka. At jsme si dali cokoliv, vše bylo skvělé - kafe, smažená vajíčka, čokoládové croissanty…
Pokračujeme prohlídkou dvou nezajímavějších chrámů města - Wat Sisaket a Wat Luang. Wat Sisaket je jediným chrámem, který bez pohromy přežil vpád Thajců v 19.století, kdy byla část města zpustošena (Vientiane leží přímo na břehu Mekongu, na jehož druhém břehu už leží Thajsko). Zlatý chrám Wat Phra Luang je pak národním symbolem města a je zobrazen i na laoských bankovkách. V obou chrámech je mnohem méně turistů než bychom očekávali, zato vedro je fakt velké, tak raději chytneme tuk-tuk a necháme se vysadit blízko hotelu.
Hledáme restauraci na oběd, až najdeme jednu malou, která sice na první pohled nevypadá úplně vábně, ale nakonec se v ní skvěle najíme a pivo mají krásně studené. Odcházíme na hotel, kde nás již ubytují a rovnou si kupujeme na příští dny lístky na autobus a následně na vlak. Celé odpoledne pak odpočíváme a spíme po noci v autobuse, která přeci jen nebyla nejkomfortnější.
Již za tmy vyrazíme do nedalekého centra a nejprve procházíme obrovským večerním trhem na oblečení. Nedaleko za ním nacházíme masáže, tak máme na následující hodinu o zábavu postaráno (160 Kč na hlavu, fakt neuvěřitelné). Chvíli poté objevíme obrovský trh s jídlem a dáváme si skvělé burgery připravené přímo na ulici. Holky si dají smoothie, my “pivní věž”, což je válec o objemu 2,5 litru, uvnitř kterého je druhý válec s ledem, aby to pivo hned nezteplalo (5 piv Lao Beer za 150 Kč); my jsme jej vypili ale tak rychle, že by nezteplalo ani tak…
Po desáté večerní pomalu opouštíme rej v centru města a vracíme se zpátky na hotel.
Protože nám následující den odjíždí autobus na sever až v poledne, tak máme po snídani ještě čas a s Radkou se jdeme podívat na nedaleký Victory monument (místním názvem Patouxai), který byl postaven jako památník nezávislosti Laosu a předlohou mu byl Vítězný oblouk v Paříži (tenhle je ale mnohem více zdobený). Stejně jako v Paříži se i na tenhle dá vystoupat a z jeho horní terasy je hezký rozhled na město.
Vracíme se na hotel, balíme věci a čekáme na příjezd mikrobusu, který nás má odvézt na autobusové nádraží, odkud pak pojedeme velkým busem dále na sever, do města Vang Vieng. Sběrný mikrobus přijíždí přesně v 11:40, jak bylo domluveno, je to asi dvacetimístný busík a po našem nástupu je do posledního místa zaplněn. Řidič s námi jede asi 20 minut, pak zastavuje u nějaké pumpy, vystoupí a telefonuje. Čekáme. Nakonec se řidič vrací do auta a beze slova odjíždí až do Vang Viengu. Zřejmě změna plánu, ale vůbec nevadí. Vzhledem k tomu, že je až těsně před Vang Vieng postavena nová rychlostní silnice, tak cesta netrvá ani hodinu a půl.
Ubytujeme se ve Vang Viengu na 2 noci a jdeme si dát do nedaleké korejské restaurace pozdní oběd. Nějak mne (a asi ani ostatní) úplně nenadchl, ale spravil jsem si chuť 2 pivy Lao beer (velké lahve tady v Laosu mají zajímavý objem 0,65 litru) a odcházíme zpět na hotel a chvíli odpočíváme. Já pak pídím po programu na zítra, nakonec vybíráme celodenní výlet do jeskyní s následným splutím řeky na kajacích (za 20 USD na hlavu, velmi slušná cena).
Před západem slunce si bereme songthaew (někdy je tu nazývají Jumbo, což je takový malý náklaďáček, který má za kabinou na ložné ploše pod plachtou 2 lavice proti sobě a kam se obvykle vejde tak 8 lidí; je to nejčastější dopravní prostředek mimo město) a necháme se odvézt asi 10 km za město k úpatí kopce, z jehož vrcholu by měl být krásný výhled. Ačkoliv šlo o pouhých cca 150 výškových metrů, tak sklon byl naprosto neuvěřitelný, ještě že na mnoha místech byly žebříky a téměř všude lana na podporu. Rozhodně jsme tu nebyli sami a často museli čekat až projde někdo v opačném směru (dost pitomců šlo proti nám v žabkách, tak se nelze divit, že pak zdržovali). Než se vydrápeme nahoru, tak je už po západu slunce, ale obzor má stále nádhernou načervenalou barvu. Oblast kolem Vang Viengu je krasovou oblastí se spoustou strmých kopců, které se z ničeho nic zvedají z krajiny a teď z výšky je fakt krásný pohled. Na vyhlídku dokonce někdo vytáhl 2 staré motorky a jsou oblíbeným cílem na focení.
Vracíme se zpátky do VV a odcházíme do města, které samo o sobě není moc hezké, ale nabízí spoustu možností zábavy. Dáváme si na ulici něco k jídlu (já naprosto luxusní “bagetoburger”, ostatní rybu, maso, palačinky…), procházíme se večerním trhem a kupujeme nějaké suvenýry, na závěr ještě pivo v jedné hospůdce a odcházíme na hotel.
Po snídani čekáme na recepci až nás nabere songthaew, následně ještě na jednom hotelu vyzvedáváme mladou dvojici (on Ital z Pordenone, ona Kolumbijka z Bogoty), tak s nimi kecáme o jejich i našich zkušenostech z cestování po Laosu.
Asi po půl hodině řidič zastavuje u vodní jeskyně, převlékáme se do plavek a fasujeme čelovky a duše z traktoru, na kterých budeme jeskyní proplouvat. Počet lidí v jeskyni je omezený, tak musíme cca 20 minut čekat, ale dáváme si zatím pivo a rychle to uteče. Navíc tu potkáváme prvního Čecha - zhruba čtyřicátnici, co je na cestě po Asii a zatím neví, zda na půl roku nebo třeba na rok… Sedáme do duší, voda je docela studená a vyrážíme do nitra jeskyně. Po její celé délce je natažené lano, na němž člověk ručkuje a tím se posouvá vpřed. V jeskyni je tma jako v pytli a nemít ty čelovky, tak by člověk nic neviděl. Asi po 100 metrech je kratičká pasáž s nízkým stavem vody, kdy je potřeba vylézt a poponést duši o něco dál a poté na ni zase hupsnout. Následující pasáž byla úplně nejkrásnější se spoustou stalaktitů a jeskyně je zde zcela impozantní. Po asi 400 metrech končí lano a dále se plout nesmí. Vracíme se stejnou cestou zpět ke vstupu do jeskyně a poté konstatujeme, že to byla naprostá pecka!!
Další krátká zastávka je Elephant cave, což je maličká jeskyně, u jejíhož vstupu je skála skutečně připomínající slona a uvnitř je pak malý buddhistický oltář. Třetí zastávka je u řeky Nam Song, kde po dvojicích nasedáme na kajaky a splouváme kus řeky. Spousta turistů ji jede na duších, někteří jsou už teď v poledne značně pod vlivem alkoholu. Nelze se divit, že si kombinace sjetí řeky a alkoholu vybere každoročně několik obětí (a to se to prý nedá srovnat s dobou asi před 15 lety, kdy to v tomhle smyslu prý bylo ještě výrazně divočejší a v mnoha říčních barech se daly pořídit i nejrůznější druhy drog).
My sjíždíme necelých 6 km nádhernou krajinou, občas to trochu teče díky mírným peřejím a přistáváme ve Vang Viengu, kde na nás čeká náš řidič a veze na oběd (jak se ukáže, tak v té ceně 20 USD za dnešní výlet byla nejen doprava, půjčení všech věcí a poplatky za vstupy, ale i ten oběd). Rýže s masem je výborná, salát taky, zaliju vše 2 pivy a pak odjíždíme na poslední místo dnešního výletu - sladkovodní koupací lagunu, označenou jako Lagoon 1. Na rozdíl od předchozích skvělých zážitků je tohle něco naprosto příšerného - absolutně přecpaná laguna davy Číňanů, všude šílený řev. Koupíme si kafe a jdeme raději stranou, kde odpočíváme v takovém stinném pavilonku. Odjíždíme zpět na hotel, tady ze sebe uděláme lidi a jdeme do města. Dáváme masáž, pak pivo v irským baru (je znát, že jsme v hodně turistickém místě a zejména mladých bělochů a bělošek do 25 let je tu fakt hodně, nicméně Asiatů ještě víc), pak večeři (ryba byla naprosto skvělá) a jdeme spát.
Po snídani chytneme songthaew, který nás odveze na vlakové nádraží (cca 4 km od města). Před několika lety postavili Číňani železnici z Vientiane až do čínského Kun-mingu, čímž ji propojili s čínskou páteřní železnicí. Vang Vieng je první zastávkou směrem z Vientiane a my jedeme dále na sever do města Luang Prabang. Cesta autobusem po rozbité cestě trvá minimálně 6-7 hodin, my to vlakem jedeme hodinu a čtvrt (bohužel velkou část v tunelech, takže nevidíme nádhernou krajinu okolo). Celkem jede asi 6 vlaků denně a pokud bychom jeli spojem, který jede až do Číny (2x denně), tak se jedná o fakt superrychlý vlak, který vzdálenost urazí za necelých 50 minut.
Od brzkého rána se u 3 členů expedice postupně objeví žaludeční či střevní indispozice (zajímavé, že z každého páru vždy jeden), a tak předchozí rozhodnutí jet vlakem se ukazuje i z tohoto důvodu jako skvělé.
V Luang Prabang je vlakové nádraží od centra vzdáleno opravdu hodně, hodně daleko - nějakých 12 km. Do města ale jezdí sdílené mikrobusy za 40 Kč na hlavu, které zastaví na místech, kde chce člověk vystoupit - v našem případě přímo u našeho hotelu, ve kterém se ubytujeme na 4 noci v pokojích v zahradě hotelu. Ponecháme nemohoucí členy jejich osudu, zatímco já s Mirkou a s Tomášem jdeme na oběd. Najdeme malinkou, ale příjemnou a klimatizovanou hospůdkou s pestrou nabídkou pokrmů (ceny za hlavní jídlo 39 až 70 Kč). Dáváme si každý něco jiného, k tomu nějaký salát a piva a spokojeni odcházíme zpět. Po cestě narazíme ještě na malinkou kavárnu se skvělým espresem a pak se vracíme zpět na hotel. Ranění většinu času prospali, my si jdeme taky trochu orazit.
Mirce se Standou na pokoji nefunguje klimatizace, tak jim to opravář dává do kupy, aby se v pokoji dalo vůbec vydržet. Hrajeme karty a já s Tomášem pak odcházíme na večeři, ostatní nejdou. Nedaleko od hotelu nacházíme pěknou restauraci s neuvěřitelně příjemnou obsluhou a pijeme jedno pivo za druhým. Vracíme se na hotel, první noc v LP.
Po snídani si necháme vyprat prádlo (1 kg za 30 Kč, vyprané a usušené bude do večera) a řešíme náplň dne. Radce a Standovi je lépe, tak půjdeme na pěší obhlídku města (jen Markétě ještě není hej, tak zůstává na hotelu). Jdeme podél řeky do centra, není to daleko a po cestě se zastavíme v jednom z mnoha chrámů, kterých je tady v LP neuvěřitelné množství. Ten nejznámější pak navštívíme kolem poledne - Wat Xien Thong je poměrně malý, ale je nejstarší a pravděpodobně i nejznámější v celém severním Laosu, zejména díky své velmi zajímavé architektuře, ale i historii. Zatímco nás chlapy s kraťasy hodně nad kolena dovnitř pustili kupodivu zcela bez problémů, tak Radku s Mirkou donutili obléci si na sebe ještě takový hábit, i když měly docela dlouhé šaty. V chrámu jsme strávili minimálně půlhodinu a pak se rozhodli pro návrat zpět; vzhledem k velkému horku chytáme tuk tuk a necháme se vysadit u restaurace, kde jsme (někteří) již obědvali včera. Radka a Standa obědvají raději ještě trochu střídmě, my ostatní do toho jdeme zase po hlavě. A zase za pár korun. V jednu chvíli na nás vyleje za námi sedící mladý Mexičan plnou sklenici koly s ledem, tak se nám mnohokrát omlouvá a dá se s námi do řeči a po chvíli pak říká, že byl i v Praze a že se mu moc líbilo…
Opět tedy výborně poobědváme a vrátíme se na hotel. Mirce a Standovi kompletně vyměnili klimatizaci za novou a z pokoje by po otevření dveří mohli klidně chladit celou zahradu, jaká je tam kosa…
Odpoledne pak všichni (už včetně Markéty) bereme tuk-tuk a odjíždíme k nábřeží Mekongu a přijímáme nabídku na Sunset cruise - tedy plavbu po Mekongu při západu slunce (v ceně 5 USD za osobu je zahrnut i 1 napoj - pivo/pepsi/voda). Na lodi je asi tak 20 lidi a jedenapůlhodinová plavba je fakt příjemná a uteče jako voda co teče v Mekongu...
Poté procházíme obrovským večerním trhem, který se koná na ulici, kde ještě před pár hodinami panoval rušný dopravní provoz. Je tu neuvěřitelné množství stánků s oblečením, suvenýry a malovanými obrázky. Na konci se pak nachází jídelní část - obrovská plocha s mnoha stánky, kde se dá koupit všechno možné - třeba tu mají i obrovské pečené ropuchy. My zůstaneme u kuřecího, hovězího, nudlí, rýže, salátů a polévek. Odcházíme zpátky na hotel, ja s Tomášem a se Standou se ještě zastavíme na pivo ve stejném baru, kde jsme byli včera večer - vítají nás jako staré známé. Dáme si pár piv, vrátíme se na hotel, dáme nezbytného večerního Jagermeistera a jdeme spát.
Následující den chytneme a necháváme se odvézt k vodopádům Kuang Si, což je zhruba 30 km. Cesta je hodně rozbitá a prašná, ale to nějak dáme. Co nás ale fakt vyděsí, je množství zaparkovaných dodávek a sangthaewů na parkovišti před parkem - jsou jich rozhodně stovky a připomíná mi to tu parkoviště na náplavce v Budějcích v 80.letech v době Země Živitelky, šílený…
Domluvíme se s řidičem, kde bude čekat a odcházíme koupit lístky do parku a pak si stoupnout na další frontu - tentokrát na elektrický otevřený busík, který nás odveze cca 1-2 km k vlastnímu vstupu do parku. Matějská hadr. Za vstupem do parku se nachází záchranná stanice místních medvědů - jedná se o jedince, kteří byli vysvobození ze soukromých chovů, kdy mnozí z nich žili dlouhá léta v miniaturních klecích - tohle pro ně muselo být vysvobozením a popravdě řečeno měli fakt i poměrně velké a členité výběhy.
Celkem se v parku nachází asi 4 travertinové vodopády s jezírky a úplně v závěru pak jeden vysoký vodopád. Musím konstatovat, že vodopády Kuang Si jsou fakt nádherné a velmi fotogenické a navíc se tam lidi rozptýlili víc, než bychom čekali - tak nakonec jsme z toho měli lepší pocit, než to vypadalo dole na parkovišti.
Holky si s sebou táhly plavky a chtěly se v jedné z lagun vykoupat, tak jsme je nechali napospas vodě a šli si do jediné místní restaurace dát pivo. Holky pak vyzvedneme a scházíme opět ke vstupu a odsud elektrickým busem na parkoviště. Najdeme našeho řidiče a frčíme zpátky do Luang Prabangu.
Zatímco Radka a Standa už se zdají být v pohodě, tak střevní bacil si vybírá další nevinnou oběť - tentokrát mne. Zbytek dne a následující dopoledne nemám ani chuť na pivo, takže to bylo fakt vážné…
Jdeme opět na pozdní oběd, opět do stejné hospody a opět v ní potkáváme “našeho” Mexičana - už z dáli na nás huláká, že se dnes nemáme čeho bát, že dnes nic nerozlije - přesto si v žertu raději sedáme dále od něj... Dáváme si každý něco jiného, já raději jen polívku s nudlemi a kuřecím. Po obědě pak jako každé odpoledne na chvíli na hotel - já řeším následující přelet do Thajska, dopravu a další věci.
Původně jsem chtěl absolvovat alespoň jednodenní výlet do nějakých odlehlejších vesnic do hor nad Luang Prabangem, ale ukázalo se, že zvládnout to za 1 den by bylo trochu nereálné - měníme tedy plán a rozhodujeme se strávit následující den v klidu v blízkosti města.
Večer jdeme opět na trh, holky si kupuji nějaké věci a pak za námi dorazí do hospody na nábřeží Mekongu, kde na ně mezitím čekáme. K večeři dávám pro sichr raději jen suchou rýži a Pepsi - věc nevídaná. Dokonce projdu bez mrknutí oka kolem baru, který jsem poctil svou přítomností oba předchozí večery…
Vstáváme v 5 ráno a už v půl šesté vyrazíme do centra, abychom byli před rozbřeskem přítomni procesí mnichů, které se tady v Luang Prabangu každý den koná. Z jednotlivých klášterů vychází mniši a jsou obdarováváni věřícími - většinou se jedná o vařenou rýži, kterou mniši dostanou do svých bandasek. S obřadem je spojeno poděkování, ale v tomto případě nikoliv mnichů, ale naopak těch věřících - za to, že mohli poskytnout dar osobě, která je prodlouženou rukou Buddhy. Bohužel i tady se ale nemohu ubránit trochu turistickému pojetí akce a zejména někteří čínští turisté se chovají naprosto na přesdržku. Vracíme se ještě za tmy na hotel a dáme si na chvíli šlofíka.
Usnul jsem jako zabitý a když Mirka klepe na dveře, ze je čas snídaně, tak se vůbec nemůžu probrat. Po snídani pak odejdeme do centra, kde si půjčíme kola, dojedeme k nábřeží Mekongu a chceme se dostat na jeho druhý břeh, který by měl být zcela neturistický. Protože tu není široko daleko jediný most, tak musíme přejet lodi - domluvím se s jedním místňákem, že nás za 120 Kč odveze na druhou stranu i se všemi koly. Řeka je tu zcela klidná a za pár minut jsme na druhém břehu; kluk nám ještě pomůže vysadit kola na docela strmý břeh, my se pak i s koly vydrápeme po několika desítkách strmých schodů na betonovou cestičku a koukáme, kam se vydat. Jestli jsem psal o místech, která jsou už docela zdecimovaná overturismem, tak tohle místo je pravým opakem. Projíždíme se na kole podél starých chrámů a malými vesnicemi, mnozí nás zdraví. Za celou dobu potkáme jen pár turistů, nádhera. Zastavíme se sem tam u nějakého chrámu, abychom si je prohlédli a pozorujeme, jak místní žijí. Dostaneme žízeň a koukáme do telefonu na Mapy.cz, a podle téhle aplikace by za kilometr mělo být nějaké občerstvení, ale úplně „in the middle of the nowhere“, tak si nechceme dělat zbytečné iluze… Bylo tam!! Sice to byla tak 7.cenovka a všude okolo hrozný bordel a neskutečně prachu, ale bylo to ve stínu a pivo i Pepsi byly studené! Taková Hospoda na Mýtince s tím rozdílem, že chlapík byl jak z jiného světa, furt se smál, a i když neuměl ani slovo anglicky, tak nám neustále něco říkal… Rozloučili jsme se s ním, udělali jsem si s ním fotku a odjíždíme s fajn pocitem zase dále. Po cca 3 hodinách cesty dorazíme na místo, kde jezdí oficiální přívoz zpátky do LP a protože už je dost po poledni a začíná být docela vedro, tak využijeme nejbližší možný přívoz a spolu s mnoha místními skútristy a asi 2 malými náklaďáky se z téhle oázy klidu vracíme zpět na druhý břeh Mekongu, do civilizace.
Vystoupíme z přívozu a hledáme restauraci, kde bychom si dali pozdní oběd, ideálně přímo na nějaké terase na nábřeží s výhledem na Mekong. Najdeme, usadíme se a objednáme si - já si dávám hustou polívku a po nějaké opět pivo (chuť na něj se zaplaťpánbůh zase vrací). Po obědě se přesuneme na hotel a jdeme si na chviličku zdřímnout - v mém případě to byly 2 hodiny. Když se probudím, už je před západem slunce a řešíme, co s posledním večerem v Laosu - nakonec se rozhodneme dát si masáž a určitě jsme neudělali chybu, protože takhle byla určitě nejlepší z těch, co jsem tu dosud absolvoval. Poté jdeme do baru, kde jsme včera absentovali a dáváme si večeři (já kuřecí rizoto a pivka) a pak se pomalu pěšky přesouváme na hotel. Je půl jedenácté večer, dáme si šláftruňk, čímž dopijeme další flašku Jégra a jdeme se balit a pak už rychle do sprchy a do hajan - zítra ráno už odlétáme do Thajska.
Pobyt v Laosu utekl jako voda. Projeli jsme jej od nejzazšího jihu u hranice s Kambodžou až do Luang Prabangu. Skryty nám zůstaly krásy středního Laosu (jižně od hlavního města Vientiane) a zejména pak úplně nejsevernější část země, kde žijí početné menšiny - za jednu cestu se ale nedá stihnout všechno a alespoň bude důvod se sem ještě vrátit.
Moc se mi tu líbilo, ale současně mám trochu obavu, co bude dál. Železnice z Číny přinese místním zvýšení turistického ruchu a mnohým tedy i vyšší příjmy, ale na druhou stranu s tím spojenou devastaci přírody a možná i národních a kulturních hodnot. Myslím, že pokud někdo navštívil zemi ještě před postavením železnice a znovu poté, tak by asi tenhle aspekt popsal reálněji, ale mne i bez této možnosti porovnání přišlo, že kam vede tahle železnice, tam už se vytrácí originalita. V tomhle smyslu si asi své kouzlo zachová část země na jih od Vientiane, kam trať nevede (a pak samozřejmě daleký sever).
Po 4 nocích v Luang Prabangu se přesouváme dále – brzy ráno chytáme tuk-tuk, který nás odveze na nevelké letiště bezprostředně za městem (je mnohem blíže od centra než vlaková stanice). Denně tu přistane jen 7 letadel (a stejný počet tedy logicky i odletí), čemuž odpovídají veškeré dimenze, včetně stánku s občerstvením. Dáme si čaj a nějakou sušenku a za chvíli odlétáme do Bangkoku, kde přistáváme po necelé hodině a půl letu na letišti Don Mueang, které je v Bangkoku tím menším (no sice menším než to hlavní Suvarnabhumi, ale i tak je velké jako kráva…). Stejně jako před zhruba 2 týdny musíme znovu vyplnit elektronickou příletovou kartu a pak si vyzvednout zavazadla. Máme sice poměrně dost času, ale zase ne až tolik, abychom někde v úschovně ponechali zavazadla a zmizeli do města. Navštěvujeme tedy přímo na letišti takový jídelní koutek s asi 30 bufety a dáváme si oběd a pomalu tu zabíjíme čas. Následně si znovu odbavujeme velké bágly na další let, tentokrát do Krabi na jihu Thajska. Dáme si ještě kafe a čas docela rychle uteče a už sedíme opět v letadle a frčíme dále na jih. Těsně před přistáním zapadá slunce a než si vyzvedneme bágly a vylezeme před halu, tak už je úplná tma.
V letištní hale na nás čeká chlap s cedulkou s mým jménem a nakládá nás do mikrobusu (tuhle dopravu jsem sehnal včera večer přes jednu aplikaci) a odváží nás něco přes 2 hodiny cesty na místo, které bude několik příštích dnů našim domovem - na ostrov Ko Lanta (v závěru jedeme asi 10 minut trajektem). Vysazuje nás přímo před našim hotelem, rychle hodíme bágly na pokoje a jdeme se najíst.
Je skoro 10 večer a některé hospody už zavírají. V jedné nemají pivo (Ko Lanta je ostrov cca 25x8 km a je převážně muslimský), ale nakonec se chytneme u staršího jednozubce a opravdu výborně povečeříme a studeného piva je též dostatek, takže spokojenost veliká.
Po poměrně aktivním pobytu v Laosu se následující dny v Thajsku dají popsat jako odpočinkové (spíš tedy až líné) - následující 3 dny trávíme většinou na pláži, vzdálené od hotelu zhruba 200 metrů. Denní program je asi následující - snídaně, kafe, pivo, oběd, pivo, pivo, pivo, večeře, pivo, pivo, pivo, pivo. Holky to místo piva proloží masáží. Teplota vody je naprosto neuvěřitelná - i já musím konstatovat, že je tak teplá, že už vůbec neosvěží (odhadem tak 35 stupňů a myslím, že se moc nepletu). Večeře buď u jednozubce nebo někde na pláži či na trhu.
Navštívíme obě městečka, které na ostrově jsou a jednou mrkneme na ohnivou show, která byla fakt hodně zdařilá.
Skoro nepřetržitě je úplně jasná obloha a svítí slunce. Jsme tu zhruba na 8.stupni severní šířky a je tu určitě vyšší vlhkost, než byla v Laosu. Až na docela drahé pivo tu jinak není o moc dráž než bylo v Laosu a s ČR zcela neporovnatelné, a to i tady přímo u moře (čekal jsem určitě vyšší ceny).
Těch pár dní nicnedělání překvapivě rychle uteče a je načase si zase sbalit věci a přesunout se dále. Jednoho rána seženeme mikrobus zpět do Krabi, tentokrát ne na letiště, ale do vlastního města, kde strávíme poslední noc v Thajsku. Pokoje připínají spíše ubytování v garáži, ale jsou nakonec čisté a na střeše hotelu je bar, tak to půjde…
Odcházíme do města na velmi pozdní oběd a pak se couráme po městě a procházíme trhem. Zjišťujeme, že je zrovna období ramadánu (což jsme na Ko Lantě ani nezaregistrovali), takže po západu slunce se to tu velmi slušně zaplní. Holky si jdou ještě procházet trh a my si sedneme venku na zahrádce před jedním barem a dáme si pár pivek. Holky se pak připojí a nakonec tu sedíme až do večera a pak se přesouváme zpátky do naší garáže (nazývané hotel). Využíváme služeb střešního baru a dáváme si poslední pivo.
Ráno se jdeme do centra nasnídat (je to fakt kousek, pár minut pěšky), Tomáš opět najde skvělou kavárnu a posnídáme tak trochu po evropsku. Vracíme se zpátky na hotel, domluvíme si odvoz na letiště a jdeme se zabalit.
V dohodnutý čas přijíždí řidič s mikrobusem, nakládá nás i naše batohy a odjíždíme na letiště. Odbavení, pasové a další formality a jsme v odletové hale. Dáváme si oběd, čímž utrácíme poslední thajskou měnu.
Ten necelý týden v Thajsku utekl hrozně rychle, Ko Lanta byla skvělou volbou - žádné davy turistů, příjemné pláže a rozumné ceny. Žádní uřvaní Číňani. Ani Rusové. Paráda.
Naše letadlo má nakonec na odletu necelé 2 hodiny zpoždění, v hale je překlimatizováno jako prase, tak na sobě máme všechno oblečení, které máme v příručních batůžcích. Konečně odlétáme a po hodině a půl letu sedáme v Kuala Lumpuru, hlavním a největším městě Malajsie - naše poslední část (dost krátká) právě začíná…
Po přistání v Kuala Lumpuru seženeme oficiální taxík (1 minivan pro nás všechny) a odjíždíme na hotel v centru. Letiště v KL je od centra poměrně daleko, skoro 60 km, ale je tu rychlostní silnice a za hodinu jsme na místě (cestou vidíme osvětlené mrakodrapy - např. dvojčata Petronas Towers nebo 2.nejvyšší mrakodrap světa Merdeka 118). Pokoje jsou naprosto miniaturní, ale my tu moc času trávit nebudeme, tak hned odcházíme na večeři.
Nedaleká ulice Jalan Alor je proslulá svými restauracemi, tak do ní hned vplujeme. Protože jsem v KL byl před necelými 2 lety, tak jdu najisto a vybírám jednu s naprosto exkluzivním hovězím na pepři. Je tu draž než v Thajsku, to jednoznačně, ale pořád levněji než u nás - tedy až na pivo (to je tu fakt o dost dražší než u nás). Sníme co se do nás vejde, a odcházíme ještě pokračovat v zábavě - je to naše poslední noc na téhle dovolené. Jdeme do baru s točeným pivem a živou muzikou - trojice místních “indiánů” tu postupně hraje jednu pecku za druhou, od AC/DC přes Oasis až po Eda Sheerana. Najednou je víc než jedna po půlnoci a vracíme se zpět na hotel; po cestě je k vidění spousta pracovnic nabízejících nejstarší řemeslo světa (které tu schovávají za masáže).
Když se ráno potkáváme na recepci, tak se nedá říci, že bychom byli úplně vyspalí, ale holt se vyspíme v noci v letadle. Sestěhujeme si všechny věci na 1 pokoj, který si ponecháme a odcházíme na snídani. Tomáš opět najde skvělou kavárnu s croissanty, v hledání kaváren je fakt bezkonkurenční. Sedáme na místní hromadnou dopravu a nejdříve monorailem (nadzemka) a následně vlakem odjíždíme na severní okraj Kuala Lumpuru, kde se nachází hinduistické chrámy v jeskyních Batu Caves. Do nejznámějšího se leze po velmi strmém schodišti, kde nám dělají přítomnost všudypřítomné opice. Je hrozné horko, po prohlídce sedáme na vlak a jedeme zpátky do centra. Ostatním ukážu ještě 2 známé chrámy - hinduistický Sri Mahamariamman a čínský Sin Sze Si Ya; ten je sice malinký, ale má naprosto úžasnou atmosféru - všude kouř ze zapálených vodních tyčinek (Malajsie je převážně muslimskou zemi, ale poměrně neortodoxní a kromě mešit, čínských a hinduistických chrámů tu lze najít i kostely).
Následuje oběd (ve stejné restauraci jsem jedl i předloni) a poté návštěva tržnice Petaling, kde nakupujeme pár nezbytných věcí jako trika či suvenýry. Na hotel je to cca kilometr, přesouváme se na něj pěšky a jdeme na malou večeři a pár piv. Vracíme se na hotel, přebalujeme bágly a postupně se vystřídáme ve sprše. Ve 22:30 se přesouváme na recepci, chytáme 2 Bolt taxíky a odjíždíme na letiště, kam zhruba za hodinu dorazíme.
Odbavíme si zavazadla, obdržíme boarding pasy na let do Dauhá i následný do Prahy a jdeme se ještě trochu najíst a dáváme si ještě 2 točená piva (zase u stejného baru jako předloni). Máme čas, letí nám to ve 2:30.
Lehce po jedné ranní se zvedáme, že se pomalu přesuneme na gate, odkud nám poletí naše letadlo, když v tom mi pípne sms s textem “Your flight has been cancelled”. Nevěřícně na ni zírám, ale je to tak - náš let byl zrušen. Odcházíme na gate, kde nás personál informuje, že let byl opravdu zrušen (důvod nevíme) a abychom se přesunuli zpět do odletové haly a že budeme následně odvezeni na hotel. Takže znovu přes imigrační (musíme opět vyplnit ten příletový formulář), pak vyzvednout bágly a postupně se přesunout zpět do Kuala Lumpuru. Celé osazenstvo letadla svážejí autobusy postupně do jednoho hotelu jménem Mardhiyyah. Sdělují nám, že další informace budou následovat ráno. Do postelí se dostáváme až před pátou ranní.
Spím jako zabitý a když se v 8 ráno vzbudím, tak koukám do telefonu, jestli nepřišla nějaká konkrétní zpráva k odletu, ale nepřišla. Asi minutu poté se na chodbě rozezní hotelový alarm (není úplně extra nahlas), že byl aktivován protipožární systém. Raději vzbudím Radku a ostatní a s malými batůžky se přesouváme do přízemí - manažer hotelu ale sděluje, že na našem patře asi někdo kouřil a ať jsme v klidu - výborný začátek dne…
Aktuální informace je taková, že zítra v 11 dopoledne pro nás opět přijede autobus, aby nás odvezl na letiště. Datum ani čas letu ale nevíme. Dozvídáme se, že let byl zrušen z důvodu uzavření vzdušného prostoru nad Katarem vzhledem k aktuálnímu útoku ze strany Izraele a USA na Írán (a dozvídáme se, že byla zrušena i spousta letů do Emirátů a dalších zemí, některé pak byly otočeny až ve vzduchu a vrátili je zpět). S tím holt nic neuděláme a musíme čekat.
Cely den si užíváme luxusu pětihvězdičkového hotelu včetně snídaně, obědu a večeře a mezitím spíme. V hotelu nemají pivo, tak jej zkoušíme sehnat v okolních ulicích, ale nikde nejsme úspěšní, tak holt máme suchou sobotu.
Víme, že ráno v 11 máme být sbaleni na recepci a připraveni k odjezdu na letiště - jak a kdy ale odletíme a dostaneme se domů, zatím nevíme. Vzdušný prostor nad Perským zálivem je stále uzavřen a cesty domů tedy buď vedou buď napřímo do Evropy bez mezipřistání (což by byla nejlepší varianta) nebo třeba přes Indii či Čínu (a protože je země kulatá, tak samozřejmě taky přes USA, ale to bychom museli obletět tři čtvrtiny zeměkoule, a to fakt nechceme). Možná si to tu neplánovaně prodloužíme, uvidíme zítra podle toho, co se na letišti dozvíme.
Po snídani si sbalíme věci a před jedenáctou dopolední sedáme do přistavených autobusů, které nás odvážejí na letiště. Tady už je každý ponechán napospas svému osudu a individuálně si řeší možné lety. Vzhledem k tomu, že všechny lety na Blízký východ byly zrušeny či pozastaveny, tak je množství nabízených letů značně omezené. Nám nabízí jako nejbližší možnost v pátek večer do Istanbulu a z něj následně do Prahy, což je ale až za 5 dnů. Možná že někdy za jiných okolností by na to člověk kývnul a holt si to prodloužil, ale my čekat nechceme a ani nemůžeme -> aby toho totiž nebylo málo, tak včera večer umřel Standovi taťka, takže termín návratu je pro nás teď fakt prioritou…
Rozhodujeme se vykašlat se na nabízené možnosti ze strany letecké společnosti a koupit si letenky na vlastní pěst. Sedneme si na letišti a hledáme. A hledáme. Ale když něco najdeme, tak se ukáže, že letenky již nejsou k dispozici. Po více než hodině intenzivního brouzdání po různých serverech pochopíme, že tudy cesta nepovede a že se z Kuala Lumpuru do Evropy jen tak nedostaneme. Začínáme hledat varianty z blízkých měst v jihovýchodní Asii (kam bychom se z KL snadno přesunuli), ale ukazuje se, že i jiné možnosti (Singapur, Bangkok, Ho Či Minh, Hanoj či Manila) jsou taky pasé a že bychom si jimi moc nepomohli. Říkáme si, že musíme zvolit odletové místo do Evropy, které je už poměrně vzdálené odsud a současně nebude nutné z něj letět přes Blízký východ, ale napřímo do Evropy.
Napadá mne v tu chvíli Čína a hledáme tedy různé možnosti letů odsud. Tomáš našel parádní letenku na zítra před půlnocí z Guangzhou do Bělehradu s následným letem do Prahy a hned vyplňuje veškerá potřebná data, zatímco já hledám možnosti, jak se do té doby do Guangzhou dostat a zjišťuji, že ještě dnes tam z KL letí 2 lety a zitra pak 3 a místa jsou. Tomáš dokonči rezervaci a zaplatí a jakmile máme potvrzeni o letenkách z Guangzhou do Evropy, tak bukuji raději hned první volný let do tohoto města, který odlétá už za 2 hodiny. Je to docela honička, ale snad to stihneme. Dokončit rezervaci, zaplatit a utíkat na check-in odbavit se a zbavit se velkého zavazadla. Projít pasovkou a imigračním trvalo chvilku a už běžíme po letišti, které je fakt ohromné a část jedeme vlakem. Pak bezpečnostní kontrola a rychle na gate. Dvě hodiny se zdají hodně, ale měli jsme to nakonec jen tak tak a byli jsme téměř poslední, kdo do letadla nastoupil. Je půl šesté večer a my odlétáme…
Let byl občas lehce větrný, ale po 4 hodinách sedáme v Guangzhou, které je se svými 18 miliony obyvatel pátým největším městem Číny.
Projdeme všemi kontrolami a získáváme krátkodobé povolení k pobytu, i když nemáme vízum (tuhle možnost lze využít, pokud máte rovnou letenku do další destinace mimo Čínu, což je náš případ); celá procedura je nicméně poměrně časově náročná.
Tomáš ještě před odletem z KL zabukoval hotel i s letištním transferem, což se ukázalo jako velmi prozíravé. Po poměrně komplikované komunikaci s hotelem nám nakonec přijíždí 2 taxíky, které nás odváží kousek na hotel (kousek = cca 20 km po čtyřproudé rychlostní silnici), každou chvíli fotí kamery projíždějící auta, jsme holt ve fízlovském státě…
Na hotel jsme dorazili až kolem půl jedné v noci a předpokládali, že brzy ulehneme, ale to by na recepci nesměly být 2 mladé a naprosto neschopné recepční. To, že neuměly ani slovo anglicky, se dalo řešit přes překladač, ale jejich naprostá dezorganizovanost a neschopnost čehokoliv zapříčinila, že jsme se do pokojů dostali až před druhou ranní - ale zaplaťpánbů za to, že nakonec dneska všechno klaplo.
Hotel se jmenuje Vienna International a působí hodně komfortně včetně velikosti a vybavení pokojů - snídaně tomu ale naprosto neodpovídá. Jediné co mne zaujme, je taková suchá houska.
Jdeme se podívat do nejbližšího okolí. Jsme v absolutně neturistické čtvrti, navštěvujeme tržiště, procházíme se zanedbanými uličkami (některé jsou široké necelé 2 metry a vzhledem k výšce budov je v nich úplná tma). Luxusní centrum je odsud (obrazně, ale i reálně) hodně daleko. Nemůžeme se zbavit pocitu, že nás furt sleduje nějaký týpek, co se pořád drží v určité vzdálenosti. Holt policejní stát nezklame. Nelíbí se mi tu.
Po návratu na hotel koukáme na nástěnku vyzývající k bonzováni lidi za alkoholismus, prostituci, nevěru či další přestupky a že v případě zjištění budou informace předány pouličním výborům. Fakt síla.
My dáme sprchu, sbalíme věci a jdeme na recepci, abychom si zajistili taxíky zpět na letiště (i tuto zpáteční cestu zpět na letiště jsme měli v ceně hotelu) a zjišťujeme, že dnešní recepční je snad ještě větší debil než ty dvě včerejší dohromady. Naštěstí pak dorazil nějaký manažer ovládající jednak angličtinu, a hlavně elementární organizační schopnosti.
Po příjezdu na letiště si dojdeme na výborný a překvapivě levný oběd, cca za 80 Kč (v Číně je obecně docela levně, možná i trochu levněji než v Thajsku a o dost levněji než v Malajsii). Pomalu tu zabíjíme čas do odbavení, které je velmi důkladné a poprvé v životě se mi stalo, že chtějí fyzicky ověřit kartu, ze které platba za letenky odcházela. Projdeme další velmi pečlivou bezpečnostní kontrolou a následně na pasovce de iure opouštíme Čínu a čekáme na odlet. Zítra bychom měli přistát v Bělehradu.
Dvanáctihodinový let z Guangzhou proběhl bez problémů (až na chování asi šestiletýho ruskýho kluka, kterej furt ječel a skákal po sedačkách) a díky časovému posunu přistáváme v Bělehradu v půl páté ráno. Za necelé 3 hodiny odlétá do Prahy malý vrtulák, stihneme tedy ještě brzké ranní kafe a i první evropské pivo po skoro čtyřech týdnech.
Už dlouho jsem neletěl takhle malým letadlem (rozestavění sedaček jen 2 na jedné a 2 na druhé straně, cca 20 řad, do letadla se nastupuje vzadu po asi 5 schůdcích jak ve filmech z 50.let), ale let proběhl naprosto bez problémů a po zhruba hodině a půl přistáváme v mlze v Praze. O tři dny déle, než jsme původně měli, ale o pár dní dříve, než to v neděli vypadalo. Měli jsme vlastně štěstí, že nám zrušili ten let z Kuala Lumpuru do Dauhá v Kataru - jinak bychom tam možná ještě teď trčeli a řešili, jak se odsud dostat.
Na letišti vyzvedáváme auto (nechtějí dokonce doplatit ty 3 dny navíc) a po bezmála 4 týdnech odjíždíme domů…
