Namibie 2022
Prší, hrozně fouká a je zima jako hrom. Postáváme u auta navlečeni ve všem, co máme, pijeme čaj a chystáme se na noc do stanů. Jsme na jihozápadě Afriky, v Namibii, na planině Sossusvlei. Ale hezky popořádku...
Ve čtvrtek 16.6. se setkáváme já, Jirka, Petr, Milan a Filip na letišti v Praze; Michal letos z pracovních důvodů nakonec bohužel nemohl odjet. Dáme obligátní pivo na letišti a sedáme na krátký let do Frankfurtu. Po přistání se přesouváme na jiný terminál a trochu bloudíme. Jsme vsak překvapeni, že v 8 večer je tu úplně mrtvo - zavřené krámy a hospody a počet cestujících zcela minimální. Přitom před pár dny jsme četli na netu, jak jsou letiště přeplněná... Nasedáme na druhý, tentokrát již vice než desetihodinový let do Windhoeku, hlavního města Namibie. Během letu nás překvapuje skutečnost, že i na tomto dlouhém letu je nutné za pivo či víno platit. Úplně nás vsak šokuje skutečnost, že je nutné platit i za deku, pokud je někomu zima... Nevím jestli takhle hluboko klesla jen Lufthansa či zda se toto již stalo standardem současného létání.
Ve Windhoeku přistáváme v 8 ráno a jdeme hned na nezbytnou proceduru - nejprve kontrola covidových potvrzení, potom získání víza a nakonec imigrační a pasová kontrola. Cele to trvalo určitě přes hodinu. V letištní hale na nás čeká mohutný černoch s cedulí s mým jménem a spolu s jednou rodinou a dvojici mladých lidi nás odváží do půjčovny aut. Vzdálenost od letiště je pres 50 km a není zde víceméně vůbec žádné osídlení, což však platí pro celou Namibii. Ta je asi 10x větší než ČR, ale žije v ni jen zhruba jen 2,5 milionu obyvatel, což z ní činí druhou nejméně obydlenou zemi, co se hustoty týče - hned po Mongolsku. Po cestě nám řidič zastavuje a ukazuje v dálce žirafy, které bychom bez něj určitě nezahlédli. Dorazíme do Windhoeku a vystupujeme v půjčovně, kde máme zapůjčenou prodlouženou verzi terénního vozu Toyota Landcruiser v expediční verzi (mj. se skládacími stany na střeše, kompresorem na foukání kol, lopatou a vyprošťovacími pásy do písku). Z předchozí komunikace jsem věděl, že by v půjčovně měla pracovat jedna Češka. Pracovaly tam hned dvě - Oli a Eva, které se tam před lety provdaly a již zůstaly. Obě sympatické a ochotné a bylo hrozně příjemné slyšet češtinu na druhem konci zeměkoule. Přebereme si auto, Po poledni sedá Filip odvážně za volant mohutného off-roadu a hned se zařazuje na levou, tedy správnou stranu. Projíždíme Windhoekem a na jižní straně zastavujeme na nákup potravin v jednom supermarketu. Jsme příjemně překvapeni zdejší nabídkou, ceny jsou podobné těm v ČR. Dáváme si v místním bufetu rychlý oběd a vyrážíme na 500 km dlouhou cestu na jih do města Keetmanshoop. Po cestě se střídáme v řízení, člověku chvíli trvá než si zvykne na jízdu vlevo a obtížnější je i kulisa řazení s mechanickou převodovkou. Protože se v Namibii jezdi na asfaltových silnicích 120 km/h a silnice jsou ve velmi dobrém stavu (a doprava naprosto minimální), tak již někdy kolem sedmé večer (už za tmy) dorazíme do našeho cíle, asi třicetitisícového Keetmanshoopu. Rychle najdeme ubytování (šestilůžkový apartmán jsem rezervoval na bookingu ještě před odletem) a vyházíme si věci z auta. Zatímco během dne bylo příjemných 25oC, tak teď se slušně ochladilo a dost se oblékáme. Na radu majitele odcházíme do nedaleké restaurace, kde si dáváme večeři a 2 piva. Ceny tak o 20% nižší než u nás. Majitelkou byla mladá běloška a kolem nás (a kolem ní) létaly 2 mladé černošky. Jak zjišťujeme později, tak běloši jsou tu majiteli víceméně čehokoliv a černoši jsou z většiny tou méně kvalifikovanou pracovní silou. Po večeři se vracíme zpět na apartmán, cestou se na nás přilepí místní žebrající týpek (což se v následujících dnech bude opakovat ještě mnohokrát na vice místech), ale zapadneme do našeho přechodného domova a je klid. První noc v Namibii.
Ráno se nasnídáme, domluvíme se s majitelem, že zůstaneme ještě jednu noc a vyrazíme nejprve do asi 20 km vzdáleného Quiver Tree Forestu. Roste tady Quiver tree, česky aloe rozsochatá - strom, který vzdáleně připomíná baobab, ale je mnohem menší. Jsme tu hned po ránu, nikde nikdo a v ranním sluníčku je celá tahle krajina hrozne hezká. Uděláme mraky fotek a pak odjíždíme k Fish River Canyonu, který leží jen nějakých 100 km od hranice s Jižní Afrikou. Po cestě se zastavujeme na výborné kafe a kromě Jirky (který bude řídit) si dáváme testovací ochutnávku místních alkoholů - nejvíce nás zaujal gin a datlovice. Pokračujeme dále, sem tam zastavíme na nějakou fotku a nakonec dorazíme k hraně Fish River Canyonu. Je druhým největším na světě (byt o tohle místo se pře s několika dalšími kaňony v různých zemích), hned po Grand Canyonu v USA. Na rozdíl od něj je ale zde návštěvnost naprosto minimální – navštívíme všechny 3 dostupné vyhlídky a dohromady potkáme všehovšudy tak 20 lidi... fotíme, vypouštíme dron a kocháme se pohledem na to, co tady příroda za miliony let vytvořila... Je už hodně pozdě odpoledne, když se vydáváme stejnou cestou zpět a do Keetmanshoopu dorazíme stejně jako včera až po setmění. Velmi se ochladilo, Petr chodí v péřovce i uvnitř apartmánu (v Čechách je přitom ve stejný den vedro k zalknuti, snad 35ost...). Milan udělá večeři, dáme pivo a panáka a uléháme. Povedený den!
Vstaneme, nasnídáme se a sbalíme si věci. Jedeme se podívat do města a protože je neděle, navštívíme krátce mši (Namibie je křesťanskou zemí) a jsme velmi zvědaví, jak tady bude vypadat. Všichni přítomní jsou však běloši a připadáme si jak v Evropě. Postupně zjišťujeme, že se tu běloši a černoši nějak moc nemíchají. Určitě jsme nezaznamenali sebemenší projevy jakékoliv segregace, ale do jednoho obchodu chodí běloši a do druhého černoši, hospody jakbysmet (byť toto může mít spíše ekonomický aspekt). U kostelů to možná bude podobně. Je nám zima, jdeme si dát kafe do jednoho místního hotýlku a pak již opouštíme město. Dnes nás čeká přejezd na západ až k pobřeží Atlantiku, do města Lüderitz. Cestou si dáváme výborný oběd ve městě Aus zhruba v polovině cesty a potkáváme zde dva páry z Jižní Afriky v našem věku a jeden z chlapů se s námi dává okamžitě do řeči a vyměňujeme si zkušenosti z Namibie (oni jich tedy mají mnohem více). Jsou přímo z Kapského Města, předáváme si kontakty a zvou nás napřesrok do Jižní Afriky, že nás provedou Cape Townem a jeho okolím. Musíme se ale rozloučit a jedeme dále na západ. Během cesty vidíme projíždějící nákladní vlak, což je docela náhoda, neboť vlaky tu téměř nejezdí. Kousek před pobřežím přijíždíme k opuštěnému městu Kolmanskop, které chceme navštívit, ale mají otevřeno jen dopoledne a tak musíme prohlídku nechat na zítra. O několik kilometrů dále už pak dorazíme do města Lüderitz na břehu Atlantiku. Moře je ledové a koupat se tu určitě nedá i vzhledem k velkým vlnám, ale to prý platí o cele Namibii. Vyjíždíme ke kostelu, od něhož je krásně vidět celé město i okolí. Projdeme si pár ulic, ale město je skoro úplně prázdné a mrtvé. Dojedeme na severní okraj města přímo k pobřeží, kde jsou i památníky na oběti nepokojů povstání místních proti Němcům ze začátku 20.stoleti. Chvíli zůstaneme u pobřeží, ale hodně fouká. Koukneme ještě na západ slunce a pak najdeme apartmán, kde se ubytujeme. Odcházíme do města, které je nevelké a fakt docela mrtvé, ale nakonec najdeme skvělou rybí restauraci, které šéfuje energický fousatý Portugalec před sedmdesátkou, který nám připomíná Hemingwaye. Všechny ryby byly skvělé! Po cestě zpět na ubytování se rozhodujeme zastavit se ještě v jednom baru na Jagermeister (ten tu v Namibii mají úplně všude). Zatímco na večeři byli v restauraci pouze běloši, tak v tomhle baru je to právě naopak. Ihned se na nás nalepí místní holky, ať jim zaplatíme pivo, tak to do sebe radši kopneme a odcházíme zpět na ubytování. Tady si dáváme ještě pivo a panáka z našich zásob a jdeme spát.
Vstáváme brzy, jako každý den, kolem šesté. Dáme si snídani, dojedeme do města natankovat (máme najeto zhruba 1.000 km od začátku) a koupit pivo a pečivo a odjíždíme do Kolmanskopu. Je ošklivě, poprchává a než do něj dorazíme, tak už regulérně prší. Kolmanskop je dnes už mrtvé město, které bylo na vrcholu slávy začátkem 20.stoleti díky těžbě diamantů, opuštěno bylo v 50.letech a dnes je zaváté pískem pouště Namib, která se v teto části Namibie rozprostírá. Město je velmi zajímavé, některé domy jsou hodně zachovalé a zejména prohlídka vnitřních prostor (které jsou leckdy vice než metr vysoko zaváté pískem) je velmi působivá. Bylo tu ředitelství, pekárna, řeznictví, nemocnice…
Prší a je pořádná zima a odjíždíme na planinu Sossuvlei zhruba na severovýchod. Po hodině cesty končí asfalt a po zbytek dne jedeme po štěrkových cestách, které jsou ale v dobrém stavu a nechá se na nich jet povolenou osmdesátkou. Na jednom míste potkáváme fatu morganu - dvojici cyklistů na obyčejných trekkingových kolech, uprostřed ničeho, daleko od civilizace, v zimě, větru a dešti. Hned zastavujeme a ptáme se, jestli něco nepotřebují. Chtěli čaj, ale ten nemáme. Napadlo mne jim nabídnout Jégra a ten okamžitě přijímají - holka se od flašky nemůže ani odtrhnout... Dáváme se s nimi do řeči, kluk Australan, holka Skotka, zhruba třicátníci a jsou už 10.měsíc na cestě na kole z Káhiry až na nejzazší jih Afriky - neskutečné! Na takových kolech... obdivujeme jejich vytrvalost a vůli. Než se s nimi rozloučíme, tak najdeme prázdnou flašku od vody a ještě asi půl lahve Jagermeistera jim do ní přelijeme. Doufáme, že v pořádku dorazí do nejbližší civilizace, asi 30 km daleko.
My během několika hodin cesty potkáme tak 4 auta, nic víc. Jedeme zcela liduprázdnou krajinou bez osídlení, minuli jsme možná 3 farmy... V 5 odpoledne dorazíme do Sossusvlei, což je takové turistické místo uprostřed divočiny. Ubytujeme se v kempu, jehož cena za spaní ve stanech nám lehce vyrazí dech (o dost více než jsme platili dosud v apartmánech), ale nemáme jinou moznost. Rozbalíme stany na střeše, Milan vaří polívku k večeři. Je zima, fouká vítr a prší. Místo piva pijeme jenom panáky, abychom nezmrzli a oblékáme si na sebe úplně všechno co máme, včetně zimních bund, ale i tak je nám zima... Až ve spacácích ze sebe sundáváme pár vrstev oblečení. Máme za sebou další vydařený den a už se těšíme na zítra - navštívíme ohromné duny v Sossusvlei.
Budík zvoní v 5:30. Úplně dokonalé vyspání to tedy sice nebylo, ale přežili jsme všichni ve zdraví a rychle vylézáme ze spacáků a balíme střešní stany. Na to, že to děláme poprvé, to jde překvapivě dobře a po půl hodině jsme hotovi. Dáme si nezbytného ranního panáka a vyrážíme na duny. Musíme chvíli počkat, protože brána parku se otevírá až v 6:30 a jsme první, kdo do něj vjíždí. Čeká nás nejprve 60 km po asfaltové cestě (během kterých se rozední) a pak posledních 5-6 km terénem. Tady je už 4x4 naprosto nezbytná - nejedná se o žádnou zpevněnou cestu jako až doposud, ale projíždíme písečnými podložím, kde i náš Landcruiser musím držet trochu v otáčkách, abychom neuvízli. Zastavujeme a jdeme se podívat na duny. Jsme tu zatím jediní a využíváme situaci, kdy tu není ani noha. Žádný východ slunce se sice nekoná, ale aspoň neprší a teplota je docela snesitelná. Procházíme si magické místo - malou planinku Deadvlei s odumřelými stromy, kolem které se rozkládají ohromné duny. Na jednu vylezeme, a to co se zezdola zda jako fajn výstup, je zejména v horní části docela náročná záležitost. Duny jsou velmi strmé a po každém kroku se o polovinu propadneme zase zpět. Když konečně vylezeme nahoru, tak funíme jako lokomotiva... po hřbetu duny se potom vracíme zpět; jsou odtud naopak nádherné pohledy dolů. Když se vracíme k autu, tak proti nám jdou už davy lidí (rozuměj desítky, žádné tisíce). Před polednem opouštíme duny v Sossusvlei a kousek popojíždíme, abychom si prošli asi 1 km dlouhý kaňon Sesriem. Tady už není téměř ani noha, přitom je kaňon fakt naprostá paráda... Při návratu k autu nás upozorňuje paní sedící v jednom autě, že se do našeho auta před pár minutami pokoušel vloupat nezvaný host – statný pavián a dokonce nám ukazuje fotku... Žádnou škodu naštěstí nenatropil, tak po něm srovnáme zrcátka, přes která lezl, sedneme do auta a odjíždíme do nejbližší civilizace, která je odsud asi 3,5 hodiny cesty - ve městě Walvis Bay na břehu Atlantiku. Po cestě se zastavíme na kafe a jablečný koláč v úžasném místě Solitaire, které je dokonalou oázou uprostřed ničeho... kromě jiného jsou tu poskládané vraky starých aut, které místu dodávají velmi autentickou atmosféru. Za Solitaire odbočíme z jedné prašné silnice na druhou a zhruba 150 km jedeme víceméně furt rovně... Těsně před setměním projíždíme podél naprosto úchvatného Kuileb Canyonu, který si alespoň fotíme lehce po západu slunce, na víc už bohužel čas nezbývá. Zbytek cesty jedeme už za tmy a do Walvis Bay dorážíme až kolem osmé večer. Najdeme příjemné ubytování v pěkném apartmánu za méně než poloviční cenu, než byl včerejší kemp a užíváme si výdobytků jako je postel, tepla sprcha a elektřina...
Vzhledem k tomu, že jsme včera skoro nic nejedli, tak se hned ráno příjemně nacpeme a pak se jedeme podívat na růžové plameňáky, kteří tu žijí v obrovských hejnech nedaleko od hlavni promenády. Ve Walvis Bay (je to zejména obrovský přístav) se ale dlouho nezdržíme a odjíždíme do půl hodiny vzdáleného Swakopmundu, druhého největšího města Namibie. Na rozdíl od Walvis je Swakopmund turističtější, na hlavni promenádě si dáváme k obědu vynikající Fish and Chips v místním Food trucku, pak si zajistíme ubytování na 2 noci, a než se dostaneme do apartmánu, tak si dáme pivko v baru a jdeme se pak ubytovat. Chceme si jen na chvíli orazit, ale všichni usínáme jako zabití... pro probuzení dojdeme nakoupit nějaké jídlo do Sparu (ten je v Namibii ve všech velkých městech) a pak dáme ještě pivo v echt německé hospodě, kde na nás rovnou spustí německy... jdeme zpět na apartmán a večer ještě chvíli sedíme a kecáme...
Skvěle jsme se vyspali, Milan usmažil vajíček jak pro celý regiment a spokojeni pak sedáme do auta vstříc dalším dobrodružstvím. Vzhledem k tomu, že tu přespíme ještě další noc, tak nic nemusíme nic balit a odjíždíme “nalehko”. Je docela příjemně, ani moc nefouká, počasí tak akorát na cestování a my se vydáváme na sever podél Pobřeží koster - Skeleton coast. Po cestě se zastavujeme u obrovských salin, kde získávají sůl odpařováním mořské vody a následně pak u vraku docela velké rybářské lodi, kterých zde v minulosti vzhledem k bouřlivému moři ztroskotalo bezpočet. Atlantik tu má ohromný příboj a koupat by se tu určitě nedalo, i kdyby teplota vody byla vyšší než 14 stupňů (tenhle údaj o teplotě vody byl uveden na pláži ve Swakopmundu). Cílem naší cesty je asi 120 km vzdálený Cape Cross, kde se nachází největší kolonie lachtanů - mělo by jich tady být mezi něco 80 a 100 tisíci, neuvěřitelné číslo! Jsou naprosto všude - dospělí, mláďata, ve vodě, na souši... Strávíme tu asi hodinu a vyfotíme plno fotek. Odsud už se vracíme zpátky do Swakopmundu. Filipa asi v polovině cesty napadne trochu si zablbnout a z prašné silnice zajíždí blíž k moři, do písečných dun vedoucích podél pobřeží. Zařadí 4x4 a fičíme si to pískem, jak to jde. Po chvíli najednou narazíme na chlapíka, který zde byl zřejmě na rybách a zapadl s obyčejnou dodávkou v písku a je zadními koly zahrabán až do poloviny kol a nemá šanci se sám jakkoliv vyhrabat a dostat odtud vlastními silami. Neuvěřitelná náhoda, že jsme jeli právě kolem - zapřáhli jsme lano za náš off-road a za par vteřin byl z písku venku... skočili jsme pak zpátky do našeho auta a měli fajn pocit z dobrého skutku, ke kterému jsme se dostali docela bezděčně. Na závěr se s ním Filip loučí slovy: We are Rescue Rangers from Czech republic… Chlápek stál s otevřenou pusou a možná ještě doteď přemýšlí, jak je možné, že jel někdo zrovna okolo...
Při příjezdu do Swakopmundu pak naviguji Filipa přes neturistickou část města, kde žijí černoši - tady to přecijen vypadá jinak, než ve čtvrti u promenády, kde bydlíme my - nicméně určitě se to nedá ani vzdáleně srovnat s tím, co jsem viděl třeba v Kambodži, Indonésii nebo Hondurasu... Po příjezdu na apartmán ze sebe uděláme zase lidi a jdeme na večeři do hospody, ve které jsme byli včera na pivu - hovězí steak nemá chybu a za večeři, piva a 3 lahve vína tam necháme tak něco přes polovičku toho, co bys nás to stálo v Čechách. Máme před sebou poslední noc na pobřeží, zítra odjíždíme na severovýchod do vnitrozemí, cílem bude národní park Etosha blízko hranice s Angolou. Máme už za sebou skoro 2.500 km a další nás ještě čekají...
Ráno popoháním kluky, abychom se včas vykopali z příjemného apartmánu. Proč tak chvátáme, nechápe Filip - ten totiž neví o plánu, který jsme pro nej přichystali. Přesně v 9:30 jsme sbaleni a nakládáme si věci do auta a v tu chvíli přijíždí černoch v dodávce a jede si pro Mr. Filipa… ten nechápe, ale po našem přesvědčování do dodávky nastoupí. My jej následujeme v našem Landcruiseru. Nevím, co si těch 15 minut cesty mysli, možná už tuší, směřujeme k letišti … Filip je vášnivý amatérský pilot a protože jsme se mu potřebovali revanšovat za jednu fajnovou víkendovou akci, tak jsme mu koupili privátní vyhlídkový let nad pobřežím a blízkými dunami. Protože se ale do Cessny vejde 5 lidi, tak Jirka, Milan a Petr letíme též. Let trvá hodinku a mladý pilot s námi děla slušně vylomeniny, kdy nad dunami i nad mořem točí krásně na křídlo úplně těsně nad zemi. Hodinka utekla jako voda a sedáme zpátky na zem - byla to paráda a vidíme, ze si to Filip taky užil.
Definitivně opouštíme Swakopmund a míříme na severovýchod - zítra večer bychom chtěli dorazit do národního parku Etosha. Po asi 3 hodinách cesty ze Swakopmundu se nachází masív Spitzkoppe, který se mohutné vypíná z okolní rovinaté krajiny. Zdejší oblast mi skalními okny i oranžovým zabarvením skal připomíná krajinu na pomezí Utahu a Arizony a není tu skoro ani noha. Trávíme zde celé odpoledne a nakonec se rozhodneme zde zakempovat. Najdeme si klidné místo za jednou velkou skálou, postavíme střešní stany, uděláme oheň a užíváme si idylky. Je příjemné teplo, Jirka dělá na grilu hovězí steaky a prožíváme nádherný večer - jeden z nejúžasnějších, jaké jsme kdy spolu strávili… Žádná civilizace, žádná elektřina, Wi-Fi, signál, sprcha, nic… ale zato jasné nebe plné hvězd, parta kamarádů, hořící oheň a magická atmosféra tohoto místa. Takhle hvězdnatou oblohu jsem viděl jen před lety v Pamíru a znovu teď. Spát jdeme až kolem půlnoci a Jižní kříž dohlíží na náš klidný spánek.
Stejně nádherné je i ráno - vstanu první, jdu si nafotit pár fotek těsně po východu slunce a pak vstávají i kluci. Je krásné počasí a dokonale vymetená obloha. Tohle místo se ani nechce opouštět, ale čeká nás dlouhá cesta do NP Etosha. Tam nakonec dorážíme někdy po páté odpolední a seženeme jedno z posledních volných míst v kempu Okaukuejo, kde strávíme následující 2 noci. Přesně před týdnem jsme byli úplně na jihu, ve Fish River Canyonu na hranici s Jižní Afrikou a teď přesně po 7 dnech a zhruba 2.000 km cesty jsme téměř úplně na severu Namibie, jen nějakých 200 km od hranice s Angolou. Je neuvěřitelné, co jsme za těch par dnů zažili…
Do Parku Etosha se logicky jezdí za pozorováním zvěře. Park je asi 200 km dlouhý a je to skutečná divočina, žádný Safari park. Na rozdíl od obdobných parků třeba v Keni nebo v Tanzanii zde lze jezdit vlastním autem a průvodce není nutný. V parku strávíme celkem přes 7 hodin, hodně zvířat je možné vidět především u napajedel, u kterých zastavujeme. Různých druhu antilop jsme tu viděli bezpočet, dále zebry, pakoně a několikrát žirafy - ty jsou fakt nádherné. Dále pštrosy, několikrát slony a 2x nosorožce, z toho jednou poměrně zblízka. Byl to další z povedených dnů v téhle zemi… už se nám to ale krátí, máme před sebou druhou noc zde v Etoshi a zítra už se musíme přesunout zpět do civilizace, protože pozítří z Windhoeku odlétáme domů…
Vstávám jako první, před půl sedmou, kluci ještě spí. Na východě se objevuje zatím jen slabé růžové světlo, které oznamuje, že zanedlouho vyjde slunce a nastane další den. Jdu k recepci, kde funguje Wi-Fi, abych zjistil, jak je to s naším odletem (včera mi přišel email, že náš let byl změněn, ale nedokázal jsem se nalogovat ke konkrétním informacím a časům; až později během dne jsem pak zjistil, ze jde jen o 10 minut rozdílu v čase odletu). Zatímco chytám stopy Wi-Fi, tak ke mne náhle přistoupí starší a trochu zmatená Australanka (tedy ne že bych tu národnost poznal na první pohled či poslech, ale později mi to řekla), zda nevím, kde je tu to napajedlo za kempem a že k němu ve tmě ztratila cestu. Odpovídám jí, že samozřejmě vím (byli jsme se u něj podívat hned po našem příjezdu do kempu předevčírem) a ukazuju ji na telefonu mapu a směr. V tom mi povídá, že jsem moc hodný, protože jí manžel posílal zprávu, že u napajedla je zrovna lev a nerada by o to přišla... Nechal jsem odlet odletem a pospíchal s ní k napajedlu, bylo to pár minut chůze. Nebyl tam lev, nýbrž lvi čtyři... Dvě lvice po chvíli pomalu odešly, ale samec spolu s poslední lvicí zůstali. Chvátnul jsem zpět do kempu vzbudit kluky, aby z toho taky něco měli... vracíme se k napajedlu, klaplo to a lvi jsou pořád na místě, koukáme a fotíme. Po asi 10 minutách se obě zvířata zvednou a velmi pomalu a rozvážně odchází zase do divočiny. Nádherný zážitek na závěr našeho pobytu v NP Etosha!
Sbalíme pořádně naše stany, neboť nás čeká již poslední noc, kterou chceme strávit v hlavním městě Windhoeku již v nějakém apartmánu a dát se před odletem trochu dohromady. Čeká nás nějakých 5 hodin čistého času a jako vždy se po hodině střídáme. Většinu cesty je nekonečná a nekonečná rovina. Zastávky jenom na tankování (žere to pres 20 l / 100 km, tak musíme tankovat docela často - raději pokaždé, když máme zhruba půl nádrže), kafe, nákup suvenýrů a oběd v bufetu ve Sparu ve městě se snadno zapamatovatelným jménem Otjiwarongo (oběd nás překvapivě vůbec nezklamal) a hned zase frčíme dále. Do Windhoeku přijíždíme ještě za světla a jedeme najisto, protože jsme v tom Sparu na wifině rezervovali apartmán na dnešní noc. Čtvrť, ve které leží, nevypadá sice špatně, ale všechny domy jsou obehnány elektrikou nebo ostnatým drátem - náš guesthouse nevyjímaje. Ten vypadá jako bývalé vězení nejen zvenku, ale i uvnitř - všechny pokoje mají kromě dveří z venkovní strany i mříže a chodba tak vypadá poměrně nehostinně až depresivně. Po cestě jsme si též rezervovali na dnešní večer místa v echt restauraci Joes Beerhouse a ačkoliv to není úplně daleko od našeho ubytování, tak paní recepční nám rovnou vola taxíka, ať raději nechodíme pěšky. A zpátky jakbysmet. Poslechneme ji a po vybalení a krátkém oddychu sedáme do taxíku, který už čeká před branou a odveze nás o pár ulic dále do výše zmiňované hospody. Ta má neuvěřitelnou atmosféru, je poměrně hodně velká, všude jsou prázdné flašky od Jagermeisteru. Ne stovky, ale tisíce. Hned si tedy jednoho panáka tohoto moku objednáme a po chvíli další, abychom nezůstali pozadu... Hosté jsou v drtivé většině běloši, jen par černochů, evidentně ve vyšším sociálním (resp. finančním) postavení. Tuhle hospodu jsem dostal doporučenou, že má na jídelním lístku výborná jídla z místních divokých zvířat. Nespletli jsme se, bylo to výborné - ať to byly steaky ze springboka, kudu, oryxe či zebry. Seděli jsme venku, ale u otevřeného ohně, a byli jsme hodně oblečeni a byl to hrozně příjemný večer. Raději zase taxíkem domu a spát. Po 3 nocích ve střešním stanu jsem spal ve věznici jako miminko.
Poslední den v Namibii. Sbalíme si všechny věci a jedeme vrátit auto do půjčovny. Necháváme tady všechny naše bágly a jdeme pěšky do centra. Spíše jen zabíjíme čas do odletu, než abychom nějak cíleně něco navštěvovali. Odpoledne se vracíme zpátky do půjčovny a následně nás odsud odváží (jen nás 5) na letiště. Čekáme na odlet, utratíme poslední místní měnu a bavíme se o tom, co jsme tady za těch 12 dnů zažili - zda se nám až neuvěřitelné, kolik toho bylo... od Fish River Canyonu úplně na jihu přes duny v Sossusvlei, vyhlídkový let nad pobřežím, nezapomenutelnou noc u Spitzkoppe, až po zážitky z neskutečně blízkého kontaktu se zvířaty v Etoshi... a vzpomínám i na dobrý skutek, jak jsme vytáhli chlapíka s jeho autem u pobřeží Atlantiku - dodnes asi nechápe, jak je možné, že se tam (docela daleko od silnice) najednou objeví pětice cizinců v silném off-roadu a víceméně beze slova jej vytáhnou z písečných dun a pak mu popřejí šťastnou cestu a ať je opatrný…
Na jihu Afriky jsem byl poprvé v živote, ale moc se mi tu líbilo. Pravda, není to asi destinace pro každého (zejména vegetariánům by se tu asi moc nelíbilo...), ale já domů odlétám s mnoha krásnými zážitky. A tom to cestování přeci je...
Bezmála jedenáctihodinový let z Windhoeku do Frankfurtu proběhl naprosto bez problémů a v půl šesté ráno sedáme. Do Prahy nám to odlétá přesně za 3 hodiny, a navíc máme už z Windhoeku vytištěné palubní vstupenky i na tento druhý let, tak nemáme kam chvátat. Na rozdíl od naší cesty do Afriky před pár dny je tentokrát letiště slušně přeplněné. V lonži, kam jdeme na snídani a na panáka, je ale klid, je tu jen pár lidi. Odcházíme, sedáme na vláček mezi terminály a jedeme na terminál, odkud nám to letí. Když si snímáme naše boarding pasy, tak nám hlásí chybu a personál nám říká, že se musíme vrátit zpět a nechat si v odbavovací hale vystavit nové. Nemáme z toho radost, protože to budeme mít jen tak tak… zřejmě nějaká chyba ve Windhoeku… překvapuje nás ale, že zdaleka nejsme jediní, koho posílají zpět. Nemáme moc času, tak docela chvátáme, abychom to stihli. V odbavovací hale ale zjišťujeme, že to bude tedy asi dost na hraně, protože u všech přepážek jsou neuvěřitelně fronty. Jdeme tedy k automatům na self check-in, abychom se odbavili sami. Jde to po naskenovaní pasu ráz dva, akorát nám to furt hlásí, že náš let (či naše letenky) byl zrušen. Zkoušíme ledacos, ale je to tak a musíme improvizovat… pokud se ještě dnes večer či v noci chceme dostat domu, tak nám vychází jediná možnost - odpoledne odletět úplně na druhou stranu do Amsterdamu a odsud pak před půlnocí odlet do Prahy. Vzhledem k tomu, že nám moc jiných možnosti nezbývá, tak si hned bukujeme letenky, čímž máme najednou hromadu času… koupíme si zlevněné jízdenky na vlak a jedeme asi 20 minut do centra Frankfurtu. Dojdeme k řece a do starého centra, které je silně poznamenáno bombardováním v roce 1944, takže hned za úžasnými starými hrázděným domy je nevzhledná zástavba 50.let… jsme tu docela brzo a většina podniků má ještě zavřeno, přesto najdeme jeden, kde nám dají pivo a kafe. Jeden z pinglů navíc umí “Jóžin z bážin”, tak jsme tu jako doma… čas ale rychle letí, tak zaplatíme a vracíme se S-Bahnem zpět na letiště. To je stále narvané k prasknutí a my nalézáme náš Gate a čekáme na odlet. Ten je sice s hodinovým zpožděním, ale nakonec přecijen odletíme do Amsterodamu. Vzhledem k nízké oblačnosti je závěr letu poměrně větrný, ale v pořádku přistáváme. Protože máme až do 10 večer volno, tak hodíme příruční bágly do úschovny a jdeme na vlak do centra. Po cestě na vlak vidíme na letišti tisíce kufrů bezprizorně naskládaných v hale k přeložení a pochybujeme, zda alespoň 90% zavazadel nalezne včas své majitele… řešíme které z našich zavazadel dorazí do Prahy současné s námi… koupíme lístky na vlak a jedeme do centra, kde jsme za 15 minut - naprosto dokonalé spojení letiště s městem. Projdeme si centrum, je tu děsně příjemná atmosféra a trávíme tu celé pozdní odpoledne a podvečer. Pak už čekáme na odlet do Prahy a doufáme, ze se nám podaří odletět. A taky přistát, protože jsou prý v Čechách velké bouřky; doufáme, že nebudou let muset odklánět třeba do Vídně - to už bychom nebyli doma asi ani na snídani.
Nicméně - dnes se opět ukázalo, ze i samotná cesta může být cíl. A že všechno špatné je pro něco dobré…
Let z Amsterodamu do Prahy s KLM byl nakonec naprosto v pohodě; na rozdíl od Lufthansy usměvavé letušky, žádné respirátory a navíc pivo a víno i na tak krátkém letu zadarmo - tady je svět ještě v pořádku... Všechna zavazadla nám taky dorazila a před půl jednou ráno už vylézáme z letištní haly na Ruzyni - po více než 33 hodinách od okamžiku, kdy jsme ve Windhoeku nasedli do auta na letiště. Unavení po cestě, ale plni dojmů.
Tiskneme si pevně pravice na rozloučenou, ale víme, že se zase potkáme, abychom spolu zažili něco dalšího. Dříve nebo později.
